„Progresivisté si nárokují monopol na pravdu. Ve jménu pokroku a vědy, která je zideologizovaná, útočí na samotnou přirozenost člověka… Mizí poučení z dějin a hrozí, že se chyby budou opakovat… Green Deal ve stávající podobě má potenciál rozložit samotnou EU.“ To jsou jen některé myšlenky z rozhovoru s místopředsedou ODS a europoslancem Alexandrem Vondrou.
Asi největším, nejdiskutovanějším a nejemotivnějším tématem posledních desítek let je dnes hodnotový střet mezi konzervativní a progresivní vizí Západu. Jak byste tento střet definoval? Je to spor o politické programy, nebo hlubší civilizační konflikt?
Není to jen běžný politický střet mezi pravicí a levicí, třeba o míře přerozdělování nebo výši daní. Je to hlubší konflikt, který jde i napříč politickými stranami. Problém je, že progresivisté si nárokují monopol na pravdu. Ve jménu pokroku a vědy, která je zideologizovaná, útočí na samotnou přirozenost člověka. Typickými příklady jsou genderová nebo zelená ideologie. Pokud se proti nim konzervativec vymezí, je vydáván nejen za nepřítele pokroku, ale vlastně celého lidstva.
Konzervativci argumentují, že progresivní či „woke“ ideologie oslabuje přirozené instituce – rodinu, národní stát, kulturní identitu. Kde je hranice mezi legitimním důrazem na práva menšin a ideologickým aktivismem?
Argumentují správně. „Woke“ kultura svým útokem míří na přirozená lidská společenství a jejich instituce. Rodinu, církev, kulturní instituce i národní stát. Pokud je neochráníme a dopustíme jejich rozklad, budeme mít velký problém, protože tyto instituce a identity hrají ve společnosti nezastupitelnou roli. Stručně řečeno – když se lidem daří a žijí v blahobytu, mohou mít pocit, že je nepotřebují. Ale když se dostanou do potíží, a to se v životě stává často, jsou to právě tyto instituce, které jim pomáhají problémy překonat. Nezůstanou v tom sami. Ochrana menšin před zvůlí většiny je důležitá a v demokraciích je právem zaručována, ale to v žádném případě neznamená, že máme podkopávat instituce, které nám pomáhají přežít.
Má dnes konzervatismus dostatek odvahy formulovat pozitivní vizi budoucnosti, nebo je spíše v obranné pozici?
Slušný konzervativec to má v poslední době ve veřejném diskurzu těžké. Tradiční média, univerzity, soudy z velké části ovládli progresivisté. Hájit konzervativní postoje vyžaduje odvahu, ne každý ji má. Zvlášť když tím na univerzitách riskuje kariéru.
Navíc defenzivní pozice je handicapem na začátku každé debaty. Jinou disciplínou jsou pak sociální sítě, které zatím nepodléhají takovému zglajchšaltování a kontrole. Jenže algoritmy, na nichž jsou postaveny, nabádají k ofenzivní rétorice a zkratkovitosti. Vytvářejí efekt společenských bublin, kde se oba tábory jen posilují ve svých postojích a vytrácí se jakákoli snaha o respekt a vzájemné porozumění. Ke klasickému konzervatismu patří z definice umírněnost, ale s ní nemáte na sítích šanci. Je to tam spíš jako derby Sparta – Slavie. A stejně jako vypjatá atmosféra na fotbalových zápasech posiluje projevy chuligánství, tak i boje na sítích přispívají k tomu, že se ke slovu dostávají extrémy, a to na obou stranách.
Nachází se Západ v hodnotové krizi? A pokud ano, co je jejím kořenem – sekularizace, globalizace, ztráta historické paměti?
Západ v krizi nepochybně je a může si za to sám. Po staletí byl v ofenzivě a slavil úspěchy, protože dokázal skloubit dvě základní lidské potřeby. Na jedné straně vydobyl svobodný prostor k sebeprezentaci a seberealizaci jednotlivých lidských bytostí. Svobodné a konkurenční prostředí se stalo hybatelem lidského pokroku ve vědě, technice a podnikání.
Na druhé straně tu existovaly právě ony tradiční instituce, které pomáhaly udržovat společenskou soudržnost, solidaritu i naši reprodukci. Západ býval silný i navenek. Disponoval jednak „měkkou“ silou, tedy působil jako maják úspěchu i blahobytu, a tedy vzor pro jiné společnosti ve světě, a také dostatečnou „tvrdou“ silou, tedy schopnostmi a vůlí konat i silově, pokud to cítil jako potřebné v zájmu svého přežití.
Jenže to se v poslední době změnilo. Tím, že Západ rozšířil svůj hodnotový arzenál o nejrůznější progresivní nároky a práva, které nerespektují ani lidskou přirozenost, ani rozličné kulturní tradice a identity, a tím, že těmto právům a nárokům přisoudil univerzální charakter, přestal být ve světě atraktivní. Ztratil tím svou měkkou moc. Ale nejen to. Zároveň se Západ v důsledku téže politiky začal rozkládat i zevnitř. V blahobytu zlenivěl a zároveň se zmítá v kulturních válkách. Ztrácí svou ekonomickou konkurenceschopnost a vojenskou sílu, demograficky vymírá. A společnost, která se není schopna reprodukovat, nemá šanci uspět.
Problém je i ona ztráta historické paměti. Poukazoval na to třeba Henry Kissinger. Dějiny, pokud se dnes vůbec učí, jsou interpretovány víc a víc z hlediska momentálně převažujícího narativu, a nikoli jako sled dobových příčin a následků. Mizí tak poučení z dějin a hrozí, že se chyby budou opakovat.
Část konzervativních voličů má pocit, že se ODS v posledních letech posunula směrem ke středu nebo že v koalici s Piráty, STAN a TOP 09 dokonce přitakávala levicovým (někdy až radikálně levicovým) nápadům. Chce ODS tyto voliče získat zpět? A jak konkrétně?
Jsem konzervativní, a tak mě tento posun taky trápí. Logicky je to přirozený výsledek čtyřletého vládnutí v pětikoalici. Jasně, před čtyřmi lety nebyla jiná alternativa. Ale to rozkročení mezi námi a Piráty i STAN bylo ideově hodně široké a koaliční vládnutí, nemělo-li se rychle rozpadnout, bylo provázeno krvavými kompromisy. Politické sdělení se pak rozplizne a ideově vyhraněné lidi to odrazuje. To se týkalo i spolupráce ve SPOLU. Sice nám to umožnilo porazit Babiše, ale za všechno se platí určitá daň. Teď jsme ovšem v opozici a máme příležitost se od zbytečných kompromisů emancipovat a svou politiku projasnit a vyčistit. Dost bude záležet na politicích na čele pelotonu. Osobnosti a jejich viditelnost a přesvědčivost rozhodují teď víc než kdykoli dřív.
Celý rozhovor najdete v měsíčníku TO číslo 3, nyní na novinových stáncích.
