Brusel je posedlý touhou kecat členským státům EU i do věcí, které spadají do jejich kompetencí. Třeba do penzí. A tak vzkázal naší vládě, že nemá vracet věk odchodu do důchodu na 65 let.
Z toho, že tím překračuje svoje pravomoci, si však evropská vrchnost evidentně těžkou hlavu nedělá. Ve smlouvách definujících fungování EU totiž není nikde uvedeno, že by členské státy předaly do Bruselu pravomoc kafrat jim do důchodové politiky. Jenomže unijní smlouvy jsou sepsány tak „dokonale“, že umožňují v podobných situacích pravidla obcházet. Což se přesně stalo i v tomto případě, když k tomu evropská vrchnost zneužila ustanovení, které jí umožňuje dohlížet na „udržitelnost“ důchodových systémů. Zkrátka další doklad plíživé federalizace EU.
Zásadní předvolební slib
Vláda Andreje Babiše má vrácení penzijního věku na 65 let jako jeden z bodů svého programu a byl to také jeden ze zásadních předvolebních slibů hnutí ANO. Není tedy divu, že námitky ze strany evropské vrchnosti odmítá. Kritici jí vyčítají, že je to nezodpovědné, protože v našem penzijním systému založeném na průběžném financování bude v budoucnu ubývat těch, kteří do něj přispívají (tedy lidí v produktivním věku), a naopak přibývat těch, kteří z něj čerpají (tedy penzistů). Vláda na to odpovídá jen velmi mlhavě, z čehož lze usuzovat, že o budoucnosti financování penzí nejspíš nějak zásadně jasno nemá.
Což však na druhou stranu neznamená, že jsou námitky evropské vrchnosti a zastánců zvyšování penzijního věku relevantní. Vycházejí totiž jenom z jednoho jediného pohledu, kterým je ten demografický. Přitom však zcela pomíjejí faktory jiné, z nichž je třeba na prvním místě jmenovat růst produktivity práce. Jeho důsledkem bude totiž to, že na vytvoření stejné hodnoty bude zapotřebí vynaložit mnohem méně „práce“. Přeneseně řečeno tak bude časem na vytvoření produkce dostatečné pro uživení celé společnosti potřeba čím dál méně lidí.
Dostatečnost či naopak nedostatečnost financí pro budoucí financování důchodového systému tak budou určovat minimálně dva faktory působící proti sobě – demografie a produktivita práce. Ten první jej bude destabilizovat, ten druhý naopak konsolidovat.
V analýzách budoucího stavu je však počítáno pouze s působením prvního z nich. Z čehož logicky plyne, že nám poskytují výstupy falešně upozorňující na destabilizaci z důvodu nepostačujícího objemu prostředků. Ty pak slouží jako argument dokládající nutnost navýšení věku odchodu do penze, aby se zvýšil počet těch, kteří do důchodového systému přispívají, a ubylo těch, kteří z něj čerpají. Pokud tedy takto argumentuje evropská vrchnost, tak nejenomže tím obchází unijní pravidla, ale navíc čerpá ze závěrů, o jejichž relevantnosti lze s úspěchem pochybovat.
Odpověď neznáme
Znamená však fakt, že analýzy ignorují růst produktivity práce, automaticky také to, že nebude nutné věk odchodu do důchodu zvyšovat vůbec? Odpověď na to neznáme. Neexistuje totiž jediná analýza, která by tento faktor zahrnovala. A bez toho nelze na výše položenou otázku nalézt odpověď. Ta může přitom být v podstatě jakákoliv.
Buď se ukáže, že je třeba penzijní věk opravdu zvyšovat, ale nikoliv tak moc, jak se navrhuje. Nebo se dozvíme, že penzijní věk můžeme zachovat na stávající úrovni, a nelze dokonce vyloučit ani to, že růst produktivity práce bude takový, že umožní penzijní věk dokonce snížit.
Takže co vzkázat evropské vrchnosti? Když už se nám chce montovat do penzí, tak ať k tomu alespoň používá relevantní argumenty. Ovšem ještě lepší bude, když si bude hledět svého a nebude strkat nos do věcí, do kterých jí nic není. Stačí ostatně ta paseka, kterou napáchala v oblastech, kde tyto pravomoci má.
