Toto je nesmělý návrh předsedovi sněmovny, jak využít nově navázaného přátelství s čínským státním byznysem ku prospěchu české ekonomiky. Jde opravdu jen o know-how a není k tomu zapotřebí nic než trocha fištrónu. Tak dobře, „krást Číně know-how“ může znít jako ten vtípek ze sovětské okupace: „Přepadli mě dva Švýcaři a ukradli mně ruské hodinky.“ Čínská lidová republika si na Západě nalovila tolik know-how a jeho státem subvencovanou výrobou vyřadila z konkurence jeho původní autory, že trocha vzájemnosti by byla na čase.
Nemusíme k tomu recipročně do Číny posílat špiony, jak to dělá Čína na Západě už bezmála půl století, zčásti ilegálně, zčásti legálně, většinou smíšením obou metod, často nerozeznatelně. Klíčovou úlohu v tom sehrává západní blbost, která je naopak rozeznatelná. Spočívá v ochotném vítání čínských špionů v rolích studentů a vědeckých badatelů při západních univerzitách, výzkumných ústavech a korporacích, v navazování společných projektů nebo předávání know-how výměnou za jinak nezískatelný vstup na čínský trh.
Rozběhlo se to přesně podle Nixonovy a Kissingerovy strategie odlákat Čínu od spojenectví se Sovětským svazem, a podle jejich teorie demokratizace čínského komunismu prostřednictvím byznysu. Obě se ukázaly jako naivní, neboť jsou stavěné na západním ideálu fair-play promíseném s pocitem civilizační nadřazenosti. Očekávaný vděk se nedostavil, a když jde do tuhého, Čína se vrací do role protivníka Západu a lne opět k Rusku, i když tentokrát už jako partner jemu nadřazený.
K těm nejznámějším pofiderním akvizicím duševního vlastnictví patří: Huawei – know-how firem Cisco, Motorola, T-Mobile a CNEX; čínské vysokorychlostní vlaky CRRC – know-how firem Siemens, Alstom, Bombardier a Kawasaki; solární panely a větrné elektrárny – ovládly světový trh cenovým vyřazením původních vynálezců a výrobců německých, dánských, japonských a amerických; polovodiče – prokázané ilegální akvizice duševního vlastnictví u západních firem Micron, TSMC, ASML, SK Hynix.
A to jen ta příslovečná špička ledovce. Pod hladinou k tomu můžeme přidat elektroniku, elektromobily nebo letecké motory, na banálnější úrovni nesčetné padělky textilní, obuvní, galanterijní, kuchyňské a mnohé další, na které si ještě vzpomenete. Se státní investiční podporou a nižšími výrobními náklady čínské výrobky zaplavují svět a vyřazují z provozu západní konkurenci, až v roce 2026 dosahují 37 % světové výroby a do roku 2033 mají naběhnuto na 45 procent, podle odhadů United Nations Industrial Development Organisation (UNIDO).
Jak svět chudne, Čína bohatne
Za vydělané peníze Čína skupuje přístavy, letiště, železnice, doly, budovy a pozemky ve více než 150 zemích. A zapůjčuje, kde ostatní si vypůjčují, až je největším věřitelem planety, s výdělkem na úrocích. Jak svět chudne, Čína bohatne.
Než se třeba taková Evropská unie nadála, obchodní deficit s Čínou jí vyrostl v roce 2026 na 1 miliardu eur denně, spočítal Eurostat. Česko od Číny kupuje desetkrát víc, než jí prodává, s roční ztrátou téměř 800 miliard korun. To se návratem čínských turistů do Českého Krumlova nezalepí. Ekonomové EU už lamentují, jak jsme Číně předali „zbraň ekonomické závislosti“. Lidově řečeno, Čína drží Evropu ekonomicky pod krkem. Evropa už nevyrábí nic, čím by se mohla bránit. I její obranné prostředky jsou závislé na komponentech z Číny.
Historici socialismu si dlouho lámali hlavu, jak se Čína mohla tak vymknout dosud vždy potvrzené zkušenosti, že plánované socialistické hospodářství končí bídou. Teď na to konečně někteří přišli. A zde zpozorněme na to know-how, které potřebujeme ukrást. Vychází z toho, že Číňané mají ve své DNA vedle maoismu taky taoismus. A zatímco maoismus jako odnož marxismu-leninismu stojí na centralizaci, principem taoismu je decentralizace. Tímto mixem si Čína vytvořila centralizaci politickou s decentralizací ekonomickou. Pod přísným vedením a dozorem strany a vlády se nenápadně rozrůznila na všelijak nesocialisticky experimentující a vzájemně si konkurující regiony. „Experimentování pod hierarchií“, nazval to německý profesor Sebastian Heilmann. Experimentující vůdce Deng Xiaoping to s klasickou čínskou obrazností popsal jako „přebrodit řeku vyhmatáváním vyčnívajících kamenů“.
Tak vznikly „speciální ekonomické zóny“ experimentující s různými styly podnikání včetně těch nejkapitalističtějších. Joint ventures se západními korporacemi, spolupodnikání s Tchaj-wanem, Hongkongem a Macaem, drobné soukromé rodinné podnikání, obecní podniky, finanční investiční služby podle světových burz. Co fungovalo, se ujalo, co nefungovalo, se vyškrtlo. Co konkurovalo doma, šlo konkurovat do světa.
Když ne EU, tak aspoň Česko…
No a to je to know-how, které potřebujeme Číně ukrást, i kdyby na něj měla copyright a patent. Protože zatímco Čína pod centrálním zastřešením diverzifikuje, Evropa někdejší diverzifikaci centrálně zastřešuje čím dál hustější sítí regulací, příkazů a zákazů činících evropské výrobky cenově nekonkurenční. Pak se diví, že její výroba klesla v globálním propočtu z 30 procent v roce 1990 na 15 procent v roce 2026. A už se ani nesnaží vymyslet, jak zastavit pád do ekonomické nicoty. Snad jej ani nevnímá jako pád.
To ukradené čínské know-how by muselo vypadat přibližně takto: Než se EU promění zcela v totalitně centralizované nadstátí (a už k tomu nemá daleko), začněme honem zavádět nějaké ty „speciální ekonomické zóny“ experimentující s všelijakými byznysovými triky a fíglemi, které by mohly oživit nás. Když ne EU, tak aspoň Česko. Když na to nenaskočí celé Česko, tak aspoň třeba Haná. Když ani ta ne, tak pro začátek aspoň Troubelice. Beze srandy. Takový třeba Šenžen, dnes největší světový výrobce elektroniky s populací 18 milionů, začínal v roce 1980 speciálně ekonomicky zónovat jako hrstka rybářských vesniček s 30 tisíci křupanů.
Čtěte také:
Tak dlouho Čína budovala socialismus, až má kapitalismus. V EU to máme obráceně
Kapitalismus bez svobody? Čína, krize Západu a tiché sbližování znepřátelených systémů
Jak Čína vymetá s Amerikou
