Článek britského deníku The Guardian zveřejněný 15. září 2026 posloužil jako nástroj k formování české veřejné debaty o bezpečnosti. V textu vystoupil ředitel Bezpečnostní informační služby Michal Koudelka, který naznačil možnost omezeného ruského vpádu na území NATO v horizontu „měsíců, ne let“.
Tento výrok, pronesený v rozhovoru pro zahraniční médium, byl následně českými mainstreamovými médii prezentován jako závažné zpravodajské varování. Při bližším pohledu se však ukazuje, že jde o klasický případ mediální manipulace, založený na vytržení výroku z kontextu, ignorování zásadních rozporů a využití zahraniční autority k ovlivnění domácího publika.
Zpravodajské služby členských států NATO sdílejí informace v reálném čase a v případě jakýchkoli konkrétních indikací o bezprostředním ruském útoku by byly prvními informovanými státy, které s Ruskem přímo sousedí.
Estonsko, Lotyšsko a Litva disponují vysokou koncentrací prostředků sledování, zkušenostmi s ruskými operacemi a značnou mírou pozornosti ze strany amerických a britských služeb. Právě jejich představitelé však v témže článku The Guardian sdělují pravý opak toho, co naznačuje Koudelka. Lotyšský šéf VDD (kontrarozvědky) Normunds Mežviets konstatuje, že nevidí žádné známky bezprostředního útoku, a estonský náměstek ministra zahraničí Jonatan Vseviov vyzývá veřejnost, aby nepodléhala panice. Pokud by existovaly konkrétní zpravodajské informace o ruském plánování jakékoli formy útoku proti NATO, pobaltské státy by je musely obdržet jako první. Skutečnost, že jejich představitelé nic takového nepotvrzují, ukazuje, že Koudelkův výrok není zpravodajským sdělením, ale pouhou hypotézou.
Manipulace vzniká způsobem, jakým byla tato hypotéza přenesena do českého mediálního prostoru. Zahraniční médium dodává výroku punc objektivity a vážnosti, který by domácí sdělení nemělo. Česká média následně konstatování ředitele BIS přebírají jako skutečnost akceptovanou velkým britským deníkem. Tím se z hypotetického scénáře stává zdánlivě nezávislé zahraniční varování. Klíčový kontext je přitom zcela vynechán: česká média neinformují o tom, že pobaltské služby nesouhlasí, že nevidí žádné známky útoku, že varování může být kontraproduktivní a že samotný Guardian upozorňuje na riziko, že panika může být součástí psychologických operací Kremlu. Výrok BIS se tak vrací do českého prostoru očištěný od všech pochybností, posílený zahraniční autoritou a zbavený kritického pohledu.
Problém spočívá také v samotném vystoupení ředitele BIS. Šéf kontrarozvědky obvykle nevystupuje v médiích, a už vůbec ne v zahraničních, protože jeho slova jsou veřejností automaticky interpretována jako sdělení založené na utajovaných informacích. V tomto případě však Koudelka žádné konkrétní informace neuvedl a jeho výrok je v přímém rozporu s vyjádřeními osob, které mají nejlepší přístup k zpravodajským údajům. Tím se jeho slova stávají komunikačním aktem, který se pouze tváří jako zpravodajská informace. Česká média tento rozdíl nezdůraznila, a tím přispěla k vytvoření falešného obrazu hrozícího nebezpečí.
Dopad na veřejnost je zřejmý. Výrok o možném vpádu během několika měsíců vyvolává strach, oslabuje ochotu podporovat mírové iniciativy a vytváří atmosféru, v níž je kritika eskalace vnímána jako naivita nebo nedostatek „evropskounijní“ uvědomělosti. Pobaltské státy, které by měly největší důvod k panice, přitom vyzývají k zachování klidu. Tento zásadní rozpor česká média veřejnosti nepředložila, čímž umožnila, aby se hypotéza proměnila v domnělý fakt.
