Další vlastní branka České televize

Na webu ČT Art jsem objevil čerstvou anketu, kde se redakce ptala pětadvaceti lidí tzv. od kumštu na tři otázky – nejsilnější kulturní zážitek za uplynulý rok, největší zklamání z téhož období, a završuje to otázkou mající za cíl zjistit názor na média veřejné služby, potažmo prezentaci kulturních statků na její obrazovce. Anketa se nachází zde.

Což o to, udělat takovou anketu může být přínosem, třeba i pro dramaturgii onoho oslavovaného ČT Art, která se nezříká ani vysílání roztomilých popových kýčů typu Eltona Johna. Asi tu platí ono warholovské „umění je to, co nazveš uměním“. Ale to jen na okraj. Horší je samotný výběr respondentů. Všichni pocházejí ze sféry toho typu umění, které je vnímáno tzv. menšinově. Mnozí z odpovídajících se dokonce odkazují na to, že umění tohoto typu stojí na dotacích a grantech, a ty jsou nejisté, a pak se lid ke skutečnému dílu nedostane, neb není postaveno na základech popularity, nýbrž přečasto jdou programově čelně proti ní.

V tom vidím problém, ale ne nějak pocitově či vkusově podložený, nýbrž plynoucí ze zákona. Totiž zákon č. 483/1991 Sb., jímž byla založena ČT v období dělení republiky a vzniku duálního systému (tedy vstupu soukromých vlastníků do audiovize), staví na definici tzv. veřejné služby v médiích. Je to obsaženo v §2 tohoto zákona (a obdobně v zákoně č. 484/1991 Sb. o Českém rozhlase). Ten paragraf je docela výmluvný, jasný a nedvojsmyslný.

Citujme z něj:

„(1) Česká televize poskytuje službu veřejnosti tvorbou a šířením televizních programů, popřípadě dalšího multimediálního obsahu a doplňkových služeb na celém území České republiky za účelem naplňování demokratických, sociálních a kulturních potřeb společnosti a potřeby zachovat mediální pluralitu.

(2) Hlavními úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání jsou zejména
a) poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů a přispívání k mediální gramotnosti,
b) přispívání k právnímu vědomí obyvatel České republiky,
c) vytváření a šíření programů a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel se zřetelem na svobodu jejich náboženské víry a přesvědčení, kulturu, etnický nebo národnostní původ, národní totožnost, sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto programy a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých směrů, a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti…“

Jak si to přeložit? Jednoduše. Veřejná média jsou od toho veřejná, že mají sloužit veřejnosti, tedy všem jejím diverzifikovaným a různorodým segmentům, ať už podle klíče politického, obecně názorového, nebo kulturního, etnického atd. Z čehož implicitně plyne, že tato média (zde konkrétně Česká televize) nejsou nástrojem k výrobě kariér jednoho typu umělců (též politiků, bavičů a jiných eskamotérů), nýbrž že má saturovat divácké potřeby v celé šíři a pestrosti publika, které je koneckonců samo platí – a je tím pádem jakýmsi spoluvlastníkem těch médií, i když i z té ankety plyne, že právě to je teze, s níž mají mnozí problém. Jakoby jinými slovy říkali: „Občané, vy plaťte, pokud možno čím dál více, a nemluvte nám do toho, za co ty peníze utrácíme.“

Kterak políbit dramaturgův prsten…

Vytýkám autorům té ankety dvě věci: že neoslovila kulturní scénu v celé její rozloze a mnohotvárnosti, nýbrž pojednala anketu jako vlivový nástroj jen jedné vybrané skupiny. Nic proti ní, ale na vytvoření celistvého názoru podle výše citovaného zákona vskutku nestačí. A druhá výtka: anketa obsahuje tak trochu návodnou otázku vedoucí k tomu, jak se má tahle parta prezentovat ve vysílání ČT.

Je vcelku samozřejmé, že víceméně všichni políbili dramaturgův prsten a vyslovili slova chvály nad tím, jak svou věc ČT, potažmo ČT Art skvěle činí. Mnozí respondenti do toho vložili ještě kus politické břečky, jako by lezli na tribunu, z níž skandujícímu zástupu budou kázat o ČT jako etalonu nezávislosti.

To slovo je ošidné. Miroslav Macek kdysi říkal: „Neexistuje nezávislost. Je jen závislost, o níž nevíme, na kom a na čem.“ Macek byl moudrý muž a dnes nám tady jeho prozíravý a kritický pohled chybí. Nicméně když se odpíchnu od jeho paroly, u ČT, i následkem téhle ankety, dobře víme, na kom (a hlavně na čem) je závislá. Na penězích vytahaných za pomoci odstupující vlády z poplatníků a na tom, že si s nimi mohou dělat to, co sami chtějí.

ČT patří těm, kdo v ní pracují!

V časech tzv. televizní krize, od níž nás dělí už čtvrtstoletí (nedávno se tomu v těchto místech věnoval kolega Petr Štěpánek), zazněla nesmrtelná věta Karla Schwarzenberga: „Česká televize patří těm, kdo v ní pracují.“ Na této větě stojí ČT od té doby stále, odvíjejí se kolem ní všechny problémy a debaty, a také neochota politických elit věc jednoznačně vyřešit.

Důvod je prostý: souručenství mainstreamových novinářů ještě stále dokáže svolat na Václavák srocení, které bude ochotno ukamenovat politika, jenž si troufne říci, že ve státě dánském (resp. českotelevizním) cosi zapáchá. Vzpomeňme si na chvilkařské demonstrace proti Andreji Babišovi, kde se objevila řada transparentů s namalovanou šibenicí určenou právě pro AB.

Budu-li teď jmenovitý, při četbě oné ankety mi stále víc přicházela na mysl otázka: Bude tentokrát AB a jeho vláda důsledná a ten Augiášův chlév zvaný Kavčí hory vymete? Moc by nám to všem prospělo. Třeba by se začal dodržovat i onen paragraf o pluralitě, různosti a rovném právu na občanský postoj.

Čtěte také:
Nevěřte institucím, vzkazuje Česká televize. A co na to divák?
Česká televize: Týden co týden čtyři ku jedné aneb Vyváženost v praxi
Česká televize není disident, ale mluvčí režimu. A ten se neplatí