Hrad zveřejněním Macinkových SMS sleduje jediné. Prosí o pomoc liberalokratickou občanskou společnost

Zveřejnění soukromé komunikace mezi ministrem a Hradem není morálním gestem ani obranou demokracie. Je to politický tah, kterým se prezident snaží přesunout institucionální spor do ulic a získat podporu hlasité, ale úzké části společnosti. Což se mu také daří. Kauza Macinkových SMS tak neříká nic zásadního o stavu Ústavy, zato hodně vypovídá o tom, jak někteří aktéři chápou moc, mandát a hranice prezidentské role.

Zdánlivě marginální epizoda, několik SMS zpráv mezi ministrem zahraničí Petrem Macinkou a poradcem prezidenta Petrem Kolářem, se během několika dní proměnila v celospolečenský konflikt. Ne proto, že by česká politika dosud nezažila tvrdý jazyk nebo zákulisní vyjednávání, ale proto, že prezident republiky se rozhodl tuto komunikaci vytrhnout z běžného politického kontextu a učinit z ní veřejnou událost s morálním nábojem.

Otázka, kterou bychom si měli klást, tedy nezní, zda byly Macinkovy zprávy formulovány elegantně. Politika nikdy nebyla soutěží ve zdvořilosti. Skutečná otázka zní: je problémem obsah těch SMS, nebo to, že prezident narazil na vládu, která se mu nepodřizuje?

Zveřejnění zpráv nebylo aktem sebeobrany ani technickým krokem v právním sporu. Bylo to politické rozhodnutí. Vědomý pokus přesunout institucionální konflikt mezi Hradem a vládou z roviny ústavních kompetencí do roviny veřejného nátlaku. Jinými slovy, místo jednání mezi zvolenými aktéry jsme byli svědky výzvy k mobilizaci „ulice“, občanských iniciativ a morálně rozhořčené části veřejnosti. Nešlo o ochranu demokracie, ale o změnu mocenského pole.

Sociologická brzda euforie: Ani statisíce nejsou většina

Do tohoto rámce zapadá i masová mobilizace, kterou část veřejnosti interpretuje jako zásadní společenský zlom. Právě zde je ale užitečné připomenout chladnou analytickou perspektivu sociologa Ondřeje Císaře. Ten upozorňuje, že demonstrace, jakkoliv početné, nejsou automaticky vyjádřením většinového názoru společnosti. Vypovídají především o „vyšší míře mobilizace a intenzitě postoje určité části veřejnosti“.

To je klíčové. Prezident a jeho podporovatelé dnes pracují s implicitním předpokladem, že zaplněný Staromák či statisícová petice znamenají tichý souhlas celé země. Jenže podle dostupných dat je realita jiná. Většina společnosti nestojí ani na jedné barikádě. Není ani na Staroměstském náměstí, ani na Letné. Je spíše unavená, skeptická a k podobným mobilizacím zdrženlivá.

Interpretace o „spícím lvu“, který se konečně probudil, je tak spíše politickým přáním než sociologickým faktem. Ve skutečnosti sledujeme opakovanou aktivizaci stále téže, ideologicky poměrně homogenní bubliny, která je velmi hlasitá, mediálně zdatná, ale svou velikostí omezená. Zaměňovat její energii za většinovou vůli společnosti je analytická chyba. Nebo vědomá manipulace.

Prezident jako politický aktér, ne nadstranický arbitr

Prezident Petr Pavel bezpochyby disponuje silnou institucionální autoritou a relativně vysokou mírou důvěry. Právě proto je zásadní, jak se rozhodne tuto autoritu používat. V aktuálním konfliktu se však prezident dobrovolně vzdal role nadstranického arbitra a vstoupil do prostoru aktivní politiky.

Nejmenování Filipa Turka ministrem nebylo neutrálním ústavním aktem, ale politickým rozhodnutím, které zasáhlo do exekutivní odpovědnosti vlády. Prezident tím překročil hranici ceremoniální a moderující role a stal se jedním z aktérů sporu. Od této chvíle už nevystupuje „nad politikou“, ale uvnitř ní.

A platí jednoduché pravidlo – pokud se prezident rozhodne jednat jako opoziční politický aktér, musí počítat s tím, že se s ním bude jednat jako s politickým aktérem. Tedy i tvrdě. Komunikace ministra Macinky byla nepochybně ostrá, místy konfrontační, ale odehrávala se v ryze politickém kontextu, nikoliv v kriminálním. Pokusy ji zpětně rámovat jako vydírání proto působí spíše jako součást politické strategie než jako nestranné právní hodnocení.

Zveřejnění SMS jako politický nástroj

Způsob, jakým prezident Petr Pavel na Macinkovy zprávy reagoval, jasně ukazuje, že nešlo o chladnou právní obranu. Následovala okamžitá medializace, obrat k „bezpečnostním složkám“, a nakonec zveřejnění přepisů komunikace. Vše rychle, veřejně a s důrazem na morální rozměr celé věci.

Takový postup však není neutrální. Je to politický nástroj. Místo aby se spor řešil v rámci ústavních a vládních mechanismů, byl přenesen do prostoru veřejného rozhořčení. Prezident tím vyslal jasný signál: tento konflikt nemá rozhodnout vláda ani parlament, ale tlak veřejnosti.

Nejde tedy primárně o to, zda byly naplněny znaky trestného činu. Jde o vytvoření obrazu ohrožené demokracie, která se musí bránit. A právě zde se Hrad symbolicky i prakticky potkává s iniciativami typu Milion chvilek. Stejná rétorika, stejný jazyk „posledního varování“, stejný cíl: vyvinout nátlak z ulice na legitimně zvolenou vládu.

Liberalokratická občanská společnost je hlasitá, ale úzká

Milion chvilek a jemu blízké struktury (jako je třeba Štít demokracie) dlouhodobě pracují s jednoduchým, ale účinným narativem: „My jsme demokracie!“ Kdo je s námi, stojí na správné straně dějin. Kdo s námi nesouhlasí, představuje riziko, hrozbu, případně rovnou morální selhání. Tento rámec se nyní znovu aktivoval.

Rétorika Mikuláše Mináře o „obraně institucí“, „organizování se“ a připravenosti jít do střetu nepůsobí jako apel na pluralitu, ale jako výzva k disciplinované mobilizaci jednoho politického směru. Obrana demokracie se zde nenápadně mění v obranu konkrétní politické preference – té, která právě nevládne.

Zásadní je si uvědomit, že nejde o občanskou společnost jako celek – ten je mnohem širší, pestřejší a často znatelně tišší. To, co dnes zaplňuje náměstí a titulky, je konkrétní ideologická frakce, která má problém přijmout výsledek voleb a smířit se s tím, že politická moc se v demokracii střídá.

Hlasitost této skupiny neznamená většinovost. A její morální sebejistota neznamená automaticky legitimitu k tomu, aby skrze ulici korigovala rozhodnutí vlády vzešlé z voleb.

Konzervativně-demokratický pohled: Mandát vzniká ve volbách, ne na náměstí

Z konzervativního pohledu je celá kauza především připomínkou základního, dnes často zamlčovaného principu: politický mandát vzniká ve volbách, ne na demonstracích. Vláda, Petr Macinka i Filip Turek svůj mandát odvozují od rozhodnutí voličů, nikoliv od hlasitosti náměstí nebo počtu podpisů pod peticí. Právě tato vazba na voličskou vůli je činí odpovědnými a zároveň legitimními.

Prezident republiky má v ústavním systému důležité, ale jasně vymezené místo. Není třetí komorou parlamentu, ani morálním korektivem vlády, s právem její politiku vetovat prostřednictvím veřejného tlaku. Pokud se o to pokouší, dostává se mimo roli moderátora moci a stává se jejím aktivním hráčem.

Konzervativní pojetí demokracie stojí na pravidlech, procedurách a odpovědnosti. Na respektu k výsledkům voleb, i když se nám nelíbí. Ne na permanentní mobilizaci jedné „správné“ části společnosti, která si nárokuje výlučné právo mluvit jménem demokracie. Ulice může být legitimním nástrojem vyjádření nesouhlasu, ale nemůže se stát náhradou za parlament, ani prostředkem k obcházení volebního výsledku.

Co Hrad skutečně sleduje?

Zveřejněním Macinkových SMS Hrad nehájí Ústavu ani právní stát. Testuje něco jiného: zda se mu podaří přenést politický spor z roviny ústavních kompetencí do roviny morálního nátlaku, a zda mu v tomto přesunu pomůže „ulice“. Jde o pokus vrátit si vliv, který byl v rámci standardního politického procesu omezen.

Celá kauza tak není jen epizodou o nevhodné komunikaci. Je střetem dvou pojetí demokracie. Jedno spoléhá na procedury, volby a odpovědnost zvolených zástupců. Druhé sází na mobilizaci, morální apel a tlak organizované menšiny, která se odmítá smířit s politickou realitou.

Na závěr si proto položme jednoduchou otázku: chceme prezidenta jako moderátora moci, nebo jako vůdce jedné části společnosti proti druhé? Protože demokracie se nehroutí kvůli SMS. Hroutí se tehdy, když se z porážky ve volbách stane morální trauma.

Čtěte také:
„Hodnotová“ politika a její nadlidé aneb To nevymyslíš, to musíš zažít!
Milion chvilek a sto tisíc lidí? Ani náhodou…
Dezoláti včera, andělé dnes. Demonstrace pokrytců, „pravdy“ a lásky (té zejména) zaplnila Staromák