Jádro jako náš anděl strážný

Po svržení jaderných bomb na statisíce civilistů v Hirošimě a Nagasaki se svět zalekl. Vlastnictví šému, jímž se probouzí tenhle mocný Golem, se sice rychle rozšířilo na celkem pět zemí (a poté v tichosti na další čtyři – u nich ale bez záruky, do jaké míry v použitelné kapacitě), které tvoří okruh stálých členů Rady bezpečnosti OSN s právem veta, ale vzápětí byl okamžitě – přes vypjaté antagonismy v době nejvyhrocenější studené války – spoután. Spoután předivem mezinárodních smluv, dohod, paktů, moratorií, kvót, úmluv a sofistikovaného systému včasného varování a modu pro řešení krizových situací.

Varování

Golem se šémem v kontrolovaných rukou, Golem schopný zničit lidskou civilizaci, se tak paradoxně v posledním třičtvrtě století stal největším strážcem míru a ochráncem miliard životů. „Jaderné velmoci“ tuto zbraň mají. Proč asi? Na ozdobu? Kvůli prestiži? Ne. Kvůli zastrašení. Kvůli občas nutnému zchlazení horkých hlav. A také tyto velmoci občas její odstrašující efekt připomínají. Proč by ji jinak měly? Jen kvůli případné odpovědi, která by už stejně nic neřešila? Ne, kvůli kategorickému včasnému odstrašení před prvním eskalačním krokem, který by se snadno mohl stát krokem posledním.

Poslední dobou přišlo do módy slovo „vyhrožování“. Až už ho skoro někdo neumí odlišit od podobného, v jádru však hodnotově zcela odlišného termínu – „varování“. Ano, můžete namítnout, že za poslední třičtvrtě století zažilo lidstvo stovky ničivých válek s miliony obětí a se strašlivými ztrátami a škodami všeho typu. To je jistě pravda. A některé z těchto konfliktů vskutku měly povahu i „proxy válek“, tedy svým způsobem válek v zastoupení, kdy se velmoci přetahovaly o vliv v některém citlivém regionu, ale k jejich přímé plnohodnotné konfrontaci nikdy nedošlo.

Lze se téměř s jistotou domnívat, že bez spících Golemů a bez šému v jaderných kufřících by dávno k takovým přímým konfliktům bylo došlo. S dopady velmi pravděpodobně o řád strašlivějšími, než způsobily obě světově války dohromady.

Budíček

Až někoho uslyšíme připomínat, že jsme tady na Zemi v jádru všichni na jedné lodi, kterou si umíme velmi snadno potopit, neberme to jako exhibování, šermování, řinčení, vyhrožování či plané chvástání. Berme to vždy raději jako seriózní budíček, který náš znovu a znovu probouzí ze snu o nedotknutelnosti, o tom, že opravdové zlo je „tam někde venku“. Ne, jsme mu nadosah, všichni. A připomínejme si to.

Jaderné zbraně tu nejsou na ozdobu. Jsou tu přesně od toho, aby se jimi občas zahrozilo, když někdo začne šponovat napětí příliš blízko k hranici prasknutí. Když se někdo bude cítit být ohrožen ve svých životních zájmech. Žijeme ve světě s jadernými zbraněmi. A s nimi už svět nikdy nebude takový, jakým byl dříve. Pro každého z nás může být dnešek dnem posledním. Memento core. Vážné kroky čiňme s vědomím, že tu jádro je. Díky němu jsme přežili, protože díky němu jsme žili s vědomím, že některé limity není dobré pokoušet.

A když na jádro občas pozapomeneme, buďme rádi, jestliže nám ho někdo připomene. Nebude to ani strašení, ani vyhrožování, bude to budíček. Varování. Vztyčený prst.  

Čtěte také: Co s Orbánem? Vařečku, nebo opasek?, Vražda, čest a nenávist, Být fér znamená lhát?