Jedním z prvních kroků předsedy Poslanecké sněmovny Tomia Okamury ve své nové funkci bylo odstranění ukrajinské vlajky z průčelí dolní komory Parlamentu ČR. To si ovšem dovolil až příliš. Poslanecké kluby dosluhující vládní koalice už si z oken vyvěsily své vlajky ve žlutomodrých barvách.
Tomio Okamura dosáhl milníku své politické kariéry a usedl do čela sněmovny. Získal třetí nejvyšší ústavní funkci. Jenže než se tak stalo, snesla se na hlavu jeho či jeho koaličníků bouře ve sklenici vody. A kupa vcelku jalového, účelového napadání se ještě snese. V plném souladu s poněkud přenošenou pózou čtyř- či pětikoalice o „vyšším principu mravním“.
Rození demokraté se zkrátka ozvali. Další inspirace frustrovanou, bezmyšlenkovitou a bezzubou slovenskou stranickou opozicí z toho kouká jako sláma z bot. Slyšíme ozvěny jejích starších výkřiků do světa, že musí učinit vše, aby se Fico se Smerem již nikdy (!) nedostal zpět k moci. Však prý i Fiala po jasně vyznívajícím sněmovním hlasování obcházel kuloáry se zaťatou tezí, jak ještě „vše dobře dopadne“…
Možná si to posud myslí. Na každý pád od něj ještě nesčetněkrát vyslechneme, jaký on býval pašák, za vše může kremelské vměšování a kdeže jsou předčasné volby… Však to vlastně známe tam a zpátky.
Když Okamura (Tomio, nikoliv jeho nebratrsky hovořící bratr) přišel se startovním gestem – odstraněním ukrajinské vlajky z průčelí horní komory, hned se (jak jinak) ozvali všichni obvyklí podezřelí. Za všechny zmiňme jednak jeho předchůdkyni v čele sněmovny, v politice končící Pekarovou Adamovou, a jednak tak často dětinsky moralizující pirátstvo. Kterak se prý (ten špatný) Okamura vybarvil…
Ukrajinská zástava jako trvalá dekorace na náš parlament nenáleží
Ale ruku na srdce, odstranění ukrajinské vlajky je pouze (líbivý) úvodní akt. Promyšlený politický marketing, jímž funkcionář, jenž mnohokrát obchodně nasliňoval prst po větru, navazuje na zákaznický zájem – tedy voliče stále markantněji znechucené dosavadním mocenským zneužíváním proxy-vojny nebo netolerantně uvažujícími, křiklounskými kruhy, jež si opět nápadně rychle zvykly na jedinou, z ciziny oktrojovanou, protentokrát žlutomodrou pravdu. Skupiny nepřipouštějící třeba legitimitu toho, že vedení Národního muzea (jednoho ze symbolů naší státnosti), zasaženého v roce 1968 střelbou jak ruských, tak ukrajinských vojáků, odstranilo symbol Ukrajiny…
Směšný patos i jednostranné fangličkaření, ba dokonce udávání, že ta či ona instituce „vlaječku nevyvěsila a plakátek nevylepila“, je u nás oblíbený sport. Jak to ostatně právě potvrdila celá řada novopečených opozičních poslanců. Vlna téhle národní kratochvíle snad ale s Babišovou koalicí konečně opadne. Je dávno načase. Ovšem nesmí zůstat jen u toho! Politika odstraňování agitačních fanglí může být stejně falešná a manipulativní jako to, co jsme žel poslední léta stokrát denně viděli místo profesionální správy státu.
Vyvěsit či svěsit prapor je tudíž snadné. Stejně jako lidem jiného mínění s „křesťanskou pokorou“ slibovat za svobodné hlasování Boží soud; tedy de facto peklo.
Kabinet v demisi měl svou oblíbenou historizující rekvizitu – touhu stát se evropským majákem pravdy a lásky. Přičemž se změnil v český stín. Laťku vládnutí položil kromobyčejně nízko. Aktuálně formovaná koalice by však měla o to víc prokázat, že něco umí. Že nejde pouze o lidové divadlo s prázdnými slovy. Že se nezakecá…
Čtěte také:
Okamura – veřejný nepřítel předsedou sněmovny. „Demokratičtí“ poslanci si zase dělali z občanů blázny
Ukrajinská vlajka na budovu Národního muzea patří aneb Okázalá trapnost „lepšolidí“
Končí vláda krysařů? Aneb o české vlajce na koncertě Michala Davida
