V novém výbušném rozhovoru popisuje polský europoslanec Dominik Tarczyński hlubokou korupci evropských institucí, jež vedla až k zatýkání na nejvyšších místech Evropské unie.
Kufry nacpané hotovostí, poslanci v poutech a zahraniční vlády obviněné z kupování vlivu v samém srdci Evropy, taková je podstata skandálu „Qatargate“, korupční krize, která otřásla EU a vyvolala pobouření. Skandál se dostal na veřejnost v prosinci 2022, kdy belgické úřady provedly razie v nemovitostech spojených s osobami z europarlamentu a údajně objevily více než 1 milion eur v hotovosti. Žalobci následně popsali koordinovanou síť placení za vliv, soustředěnou kolem bývalého italského europoslance Antonia Panzeriho.
Vyšetřovatelé tvrdí, že operace fungovala prostřednictvím nevládních organizací a politických lobbistů, přičemž zasvěcenci jako Francesco Giorgi později přiznali, že úplatkářství bylo od začátku součástí systému, zatímco osobnosti jako Eva Kailiová byly zatčeny na základě obvinění, že peníze proudily výměnou za politický přístup a příznivé zprávy.
Dvě země nejčastěji spojované se skandálem, Katar a Maroko, měly podle vyšetřovatelů odlišné cíle, což případu dodalo další vrstvu intrik. Katar čelil před mistrovstvím světa ve fotbale v roce 2022 nežádoucí pozornosti kvůli otázkám pracovních práv a sledoval mírnější cíl: vylepšit si pověst v evropských institucích podporou příznivých zpráv a omezením kritiky.
Naopak Maroko rozehrálo tvrdší geopolitickou hru a jeho snahy se soustředily na ovlivňování postojů EU ke strategickým otázkám, jako je Západní Sahara, obchodní dohody a migrační politika. V tak citlivých otázkách mohou mít i nepatrné změny v parlamentním tónu reálné důsledky. Obě země jakékoliv pochybení kategoricky popřely, a co je zásadní, ačkoliv byly konkrétní osoby obviněny a v některých případech se ke korupci doznaly, soudy definitivně neprokázaly, že by cizí vlády tyto operace plánovaly, což ponechává značnou mezeru mezi tím, co se předpokládá, a tím, co je právně prokázáno.
Morální autorita pro zbytek věta?
Fakta potvrzují, že byla zabavena hotovost, došlo k zatčením a existovala celá síť úplatkářství. Ovšem velitelská struktura, tedy kdo co řídil a jak daleko sahal vliv, zůstává předmětem vyšetřování. Kritici využili skandál jako důkaz systémové zkaženosti uvnitř institucí EU. Mezi nejsilnějšími hlasy je polský europoslanec Dominik Tarczyński, který se při diskuzi o této kauze v pořadu Patricka Bet-Davida nevyjadřoval nijak diplomaticky a řekl: „Brali peníze a ovlivňovali rozhodnutí na nejvyšší úrovni,“ a pokračoval, že skandál odhaluje hlubokou propast mezi skutečností a tím, jak se EU prezentuje navenek jako morální autorita pro zbytek světa.
Tarczyński označil kauzu za systémovou záležitost: „Nejde jen o jednoho či dva lidi, jde o systém, který to umožnil.“ Zároveň naznačil, že slabý dohled a kultura beztrestnosti takové vlivové operace umožnily. Bet-David zase zdůraznil rozsah a důsledky těchto odhalení, označil je za „velký skandál uvnitř EU“ a vyjádřil obavy ohledně skrytých mocenských vztahů, když se zeptal: „Pokud to mohou dělat zahraniční vlády, co dalšího se děje, co nevidíme?“ Otázka vystihla rostoucí nedůvěru veřejnosti k demokratickým institucím.
Nedošetření skandálu varuje, že Brusel může být zásadně kompromitován a nemá dostatečné pojistky proti zahraničnímu vlivu, byť eurooptimisté připomínají, že samotná zatčení dokazují, že systém funguje tak, jak má. Nakonec bylo odhaleno protiprávní jednání, podezřelí byli obviněni a nyní se diskutuje o reformách. Pokud bylo cílem Kataru zlepšit image a cílem Maroka dlouhodobá strategická páka, pak kauza Qatargate odhaluje dva odlišné modely vlivu cizí moci působící v rámci stejného evropského systému. Jeden zaměřený na veřejné mínění, druhý na politiku. Nejasné zůstává, jak účinný byl nakonec kterýkoliv z těchto přístupů a jak daleko a hluboko pronikl do rozhodovacího procesu EU.
V tuto chvíli je tento skandál jak potvrzeným případem korupce, tak i nedokončeným příběhem. Soudy stále ještě nevynesly konečné rozsudky a vyšetřovatelé stále skládají dohromady celkový obraz. Jedna věc je však už zřejmá. V Bruselu se vliv nemusí vždy získávat prostřednictvím diplomacie, někdy si poslance můžete prostě koupit za hotové.
Čtěte také:
Porušování pravidel jako „evropská hodnota“
Nakoupí Evropská komise tentokrát zásoby alkoholu?
Evropská unie ve stopách Říma
