Někdy se správně upozorňuje na ošklivé odcizení bývalých částí Československa za nesnášenlivé Fialovy vlády, ale v jednom byl vývoj jednoduše opačný. Došlo k jakési „slovakizaci” českého prezidentství. A to se dodnes přepjatě snaží – ještě půl roku po volbách – o udržení předchozího politického směru. O stavění se do čela opozice. Div ne o masarykovský, poloprezidentský systém.
Když odpadla rádobykauza „výhrůžných” esemesek, na jejímž konci prezident Petr Pavel dokonce nepříliš moudře prohlásil, že samotné textovky nebyly podstatné, nastalo trapné mlčení. Nenásledovala – jak jinak – žádná omluva, přičemž mainstreamová média se k mlčení svého oblíbence pochopitelně přidala. Ovšem upřímně řečeno: Petr Pavel není zdaleka prvním z našich prvních občanů, kdo má s omlouváním se za své pochybné činy potíže. Jen si nezadat, byť ona mlčení ve výsledku trapnost inkriminovaných situací mnohdy ještě navyšují.
Dobrý císařpán obklopený zlými rádci
Snaha vymlčet žinantní okamžiky je vůbec v politice oblíbenou metodou řešení. Ne náhodou kdosi hlavě státu vzápětí poradil, aby při zahraniční návštěvě v Jižní Americe upozornila na kdysi důkladně propíraný malérek jejího předchůdce. Na páně Klausovy „propisky z cest”. I za něj mimochodem probíhala mocná kohabitační přetlačovaná mezi Hradem a vládou. Později k vrcholu přivedená přímo zvoleným Milošem Zemanem.
Prezident je u nás ústavně relativně slabá persona, řádově slabší než takový prezident polský, natožpak francouzský, či dokonce americký. Toť všeobecně známo. A většina politologů se shoduje, že český první občan je i o něco méně vlivný než jeho protějšek na Slovensku. Hlavně co se týká zahraniční politiky. Zároveň jsme si ale podrželi, navzdory silné, až bojovné republikánské tradici, pozůstatky monarchistické úcty (až víry) v „dobrého císaře pána”. V nejhorším případě potom obklopeného „zlými rádci”. Proto bylo velmi neprozřetelné vyjít této tragikomické tradici dále vstříc podbízivou lidovou volbou, jež se stala skutečnou dračí setbou v ústavním systému.
Všechno to má své historické kořeny. Již Masaryk byl bezmála „republikánský císař”. Však také jeho protokolář jménem Jiří Guth-Jarkovský napsal o hradním působení knihu „Na dvoře republikánském”. Jenže TGM byl tvůrcem nezávislého státu, státníkem, novodobým „Otcem vlasti”. U něj se jaksi mělo za samozřejmé, že v zájmu příznivého růstu vlastního dítěte může bez obtíží překračovat ústavou dané kompetence. Dokonce v základním zákoně stálo, že pro něj jediného neplatí limita dvou zvolení po sobě. A když skonal, Karel Čapek v souladu s dobovou společenskou atmosférou truchlivě referoval: „Osiřeli jsme…”
Bezbarvé postavičky na Bratislavském hradě
Tato tradice úcty k „nadosobnímu” člověku-instituci se snadno přenášela dál a dál. Dodnes se vyprávějí rodinné příhody, že k prvnímu generálu na Pražském hradě a taktéž členu KSČ, Ludvíku Svobodovi, se lidé poněkud paradoxně upínali kvůli nastupující normalizaci. Na takovéto podivuhodné duchovně-politické motivy plynule po převratu navázali Havel, Klaus a Zeman. Ať byli jacíkoliv a kritizovat je lze věru za mnohé, vždy to tak či onak byly výrazné osobnosti.
Kdežto na odděleném Slovensku se šlo jiným směrem. Na dlouho vyhořelý Bratislavský hrad byly vysílány spíš bezbarvé postavy i postavičky. Jedinci nejméně překážející a leckdy nějak od původu spíše jen ztělesňující lobby v pozadí. Ať už šlo o později pravomocně odsouzeného Andreje Kisku nebo svým poradcům a některým velvyslanectvím zcela podléhající nástupkyni Zuzanu Čaputovou. Od počátku nápadně blízkou právě Petru Pavlovi, jemuž přišla osobně popřát na tribunu ve volebním štábu. Oba je spojovala rovněž faktická absence předchozí politické zkušenosti. Což je v české tradici, s výjimkou „revolučního” Havla, naprosté unikum.
Později dost neoblíbená Čaputová byla formována a řízena zájmovými skupinami; dokonce otevřeně přiznávala, že zahraniční politice nerozumí. Bylo tak veřejným tajemstvím, že si ani „ruce neumyje” bez doporučení amerického velvyslanectví v Bratislavě. Celých pět let proto „dělala, co měla”, a přitom nesmírně falešně, výběrově moralizovala. Rozčilovala se nad sprostotou jednání v politice, čímž mínila výhradně jen útoky na sebe či jí blízké síly. A předváděla se s dětmi z dětských domovů nebo navlečená v lidových krojích. Její původní českou alternativou byla patrně nejprve „Mladá a pohledná”. Dnes podprůměrná pravicová europoslankyně Danuše Nerudová, kterou tehdy podpořil i nedávno znovu, počtvrté zvolený předseda ČMKOS Josef Středula.
Čtěte také:
Arcibiskup promluvil o sv. Vojtěchovi. A tím narazil na bolest dnešní EU
Pražské arcibiskupství bude z gruntu nové
Mistr a Markétka aneb Velký filmový zážitek
