České vysoké školství stojí na prahu jedné z nejvýznamnějších změn v řízení za poslední desetiletí. Ministr školství Robert Plaga (ANO) ve spolupráci s experty z nově vzniklého Institutu pro rozvoj vysokého školství připravuje reformu, která má ambici zásadně překreslit mapu vnitřních pravomocí na univerzitách. Impulsem jsou mimo jiné vleklé spory mezi centrálním vedením škol a jejich fakultami, které v uplynulých letech ilustrovaly mediálně sledované kauzy na Univerzitě Karlově či VŠE. Deník TO přináší další část rozhovoru s Martinem Kubalou, bývalým děkanem Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.
Zatím jsme ještě nezmínili studenty. Řešíme tady vztahy akademických špiček směrem nahoru i dolů, ale ten nejdůležitější vztah škola – student jsme ještě neprobrali. Já jsem popsala na začátku této série textů případ šikany studentky na Slezské univerzitě. Co říkáte na případ Martina? Jak to na vás působí? Znáte nějaký jiný podobný případ?
To je pro mě těžké soudit na základě novinového článku, ale situace, kdy student se studijním průměrem 1,0 není schopen zdárně dokončit studium, je sama o sobě divná. Těch nestandardních úkonů uvádíte poměrně hodně, na druhou stranu řada orgánů univerzity (jako ombudsman či etická komise) se postavily na stranu studentky, věc se projednávala na akademickém senátu, což svědčí o tom, že se akademická samospráva snažila problém řešit. Čili otázkou je, proč to nedopadlo dobře v té exekutivní rovině. Pokud to nezvládají vyřešit univerzitní orgány, tak by se do záležitosti měl vložit Národní akreditační úřad.
Chtěl bych ještě upozornit na jednu věc. Uvedená kauza se stala na univerzitě, která v hodnocení MŠMT provedeném v roce 2020 skončila v kategorii C, čili mezi horšími veřejnými vysokými školami. A každý by měl zvážit, jakou má motivaci se na takovou vysokou školu vůbec hlásit. Na jednu stranu je to cesta, jak se dostat s menšími nároky k vysokoškolskému titulu, na druhou stranu je to škola méně kvalitní a dá se čekat zvýšená pravděpodobnost, že něco nebude standardně fungovat nebo že vyučující a školitelé nebudou mít dostatečnou kvalitu. Je to podobné jako kupovat ojeté auto v bazaru. Určitě ho pořídíte levněji než nové, ale taky je vyšší pravděpodobnost, že neodhalíte nějakou závadu a po pár jízdách zůstanete stát mezi poli.
Vracím se k tomu, že autoři reformy škol právě hovoří o tom, že v Česku mají fakulty ve srovnání se zahraničím mimořádně silnou samostatnost, aniž by nesly jednoznačnou odpovědnost za kvalitu výuky. Vy sám uvádíte, že Slezská univerzita má v hodnocení „C“ – ví se tedy, že není špičková. Ale vlastně za to není nijak v systému „postihnuta“. Není to tedy ten nejlepší důkaz, že ta autonomie je příliš široká a že je zneužívána?
Pokud chce ministerstvo ovlivňovat nebo oceňovat přímo fakulty, může rozdělovat velkou část rozpočtu adresně přímo na fakulty, veškeré údaje týkající se výuky i vědeckých výstupů k tomu má. Dokonce by to pomohlo eliminovat četné nešvary spojené s univerzitním politikařením.
A kvalita univerzity v rozdělení finančních prostředků zohledněna je, i když do detailního vysvětlování těch mechanismů se pouštět nebudu. Ale když srovnáme třeba hrubá čísla z výročních zpráv (poslední dostupné jsou za rok 2024) pro Univerzitu Palackého v Olomouci (UPOL), která byla v kategorii A, se Slezskou univerzitou v Opavě, která byla v kategorii C, tak UPOL má asi 4x více studentů a zhruba 5x více zaměstnanců (dle úvazků), avšak výnosy UPOL byly v daném roce více než 7x vyšší.
Ukazuje to nějaké nešvary na univerzitách, dá se to nějak zobecnit?
Jakkoliv chápu potřebu naservírovat čtenářům nějaký jednoduchý narativ, tak zobecnění bych se chtěl bránit. Nějaké problémy se samozřejmě najdou všude a do jisté míry se jim nedá vyhnout v provozu žádné organizace, ale zásadní rozdíl je v tom, jak jsou závažné a časté a jak se kdo staví k jejich řešení. V ideálním případě by samozřejmě mělo být prvním krokem posouzení, zda se jedná o ojedinělé selhání na úrovni jednotlivce, nebo o výsledek nějakého systémového problému. V prvním případě by se to mělo řešit individuálně, ve druhém úpravou příslušných procesů. Pokud se problém neřeší, tak je to špatně, protože se s velkou pravděpodobností objeví znovu. Vůbec nejhorší pak je, pokud dochází k persekuci těch, kteří na problémy upozorňují.
Každá univerzita a každá její fakulta je do značné míry autonomní jednotkou a ty rozdíly v kvalitě jsou obrovské. Nicméně dá se říci, že většina procesů ve školství je spíše pomalých a kvalita je výsledkem dlouhodobě budované kultury dané instituce. V rámci akademické samosprávy je to tak, že v prvé řadě musíme být nároční sami na sebe a je na vedení každé jednotky, aby nastavilo srozumitelná, transparentní a rozumně ambiciózní pravidla a vymáhalo jejich dodržování. Není to lehké, ale dlouhodobě se to vyplatí, pokud se naopak někde začne prosazovat kamarádíčkování, ohýbání nebo nedodržování pravidel a nestejný metr, případně dokonce persekuce nepohodlných, vede to k úpadku. Je třeba také říci, že díky tomu, že jak rektor, tak děkan jsou volení a odvolatelní zástupci akademické obce nebo její části, má akademická obec páky na to, aby se bránila případným excesům vedení. Stejně tak samotní studenti jsou významnou součástí akademické obce a mohou řešit případné problémy skrze své zástupce v akademickém senátu. Na naší fakultě máme zřízen i institut ombudsmana a také etickou komisi. Institucionální nástroje k řešení problémů tedy máme a alespoň u nás na fakultě se snažíme řešit vše hned v zárodku.
Jak to děláte, když vedete diplomanty? Může se stát, že vlastně vůbec netušíte, co student píše?
To je v mém případě naprosto vyloučené. Student musí pravidelně docházet do laboratoře a výsledky každého experimentu konzultujeme. Nakonec na základě dosažených výsledků spolu sestavíme osnovu práce a jednotlivé kapitoly mi student průběžně posílá. Už se mi stalo, že si student postavil hlavu a ve finální verzi práce jsem byl některými detaily překvapen, ale to, že bych práci poprvé viděl až po jejím odevzdání a do té doby nic netušil, se stát nemůže.
Kolik diplomantů je reálné zvládat a jaká je realita? Kolik jste zvládl nejvíc? Jsou na to u vás nějaké limity?
Pokud si dobře vzpomínám, tak nejvíce jsem měl současně čtyři doktorandy a dva pregraduální studenty, a to už jsem opravdu neměl kapacitu na nic dalšího. U teoretických oborů, které nevyžadují přítomnost studenta v laboratoři, ten limit může být o něco vyšší, ale ne o mnoho. Na fakultě máme už léta ukotvený limit 15 vedených prací na školitele, ale i ten je hodně vysoký a kolegy, kteří mají na krku více než 10 prací, spočítáte na prstech, u drtivé většiny je to nižší počet.
Určitě platí, že kvantita je na úkor kvality, a mám za to, že v době, kdy je spousta informací snadno dostupná na internetu, právě osobní vedení školitelem je to nejcennější, co si může student z vysokoškolského studia odnést. Některé mezinárodní žebříčky vysokých škol mají dokonce jako jeden z parametrů kvality student/teacher ratio, tedy počet studentů připadajících na jednoho akademika. Samozřejmě čím je toto číslo nižší, tím lépe. Určitě by stálo za to zohlednit tento parametr při hodnocení vysokých škol a dělení finančních prostředků, omezilo by to bezhlavé přijímání studentů na studijní programy, které nejsou adekvátně personálně zabezpečeny.
Často se mluví o tom, že vysokoškolští učitelé jsou mizerně placeni, ale pokud můžete brát peníze za seminář, na který za celý rok pedagog ani jednou nedojde, tak to je práce snů, ne?
Tak tohle je velké téma, které má několik rovin a zrovna tady bych nerad zjednodušoval a generalizoval. V prvé řadě je třeba si ujasnit, s kým ty mzdy srovnáváme. Akademici jsou vysoce kvalifikovaní, ale relativně úzce zaměření specialisté a za relevantní považuji srovnání s tím, kolik by si dotyčný s danou specializací mohl vydělat jinde mimo sektor vysokého školství. Jestliže relevantní konkurencí na trhu práce jsou pro daného odborníka pozice se mzdou do 40 tisíc korun, pak si myslím, že si na vysokoškolskou mzdu nemůže stěžovat. Pokud budeme ale mzdy akademiků se specializací např. v medicíně nebo IT srovnávat s tím, jaké mají pracovníci platy v komerční sféře, tak ty vysokoškolské mzdy povětšinou příliš dobře nevypadají. Z mě blízké oblasti přírodních věd osobně vnímám jako velký problém, že nastupujícím mladým asistentům můžeme obvykle nabídnout mzdu nižší, než kolik by dostali v příslušných sektorech průmyslu, ale i nižší, než je mzda učitelů na středních školách. To je určitě špatně.
Druhou dimenzí tématu jsou excesy, které když nejsou řešeny, ohromným způsobem zatěžují systém. V první řadě jde o excesy mzdové, kdy si vedoucí pracovníci přihrávají statisícové platy nebo odměny a na ty řadové pracovníky pak zbývá podprůměrná mzda. Tady už je to o tom, jak dokážou o svou mzdu bojovat ti řadoví pracovníci, ať už přímým jednáním, nebo prostřednictvím akademických senátů nebo odborových organizací. Největší excesy by pak zase měly zajímat veřejnost a měla by je řešit média, protože ve výsledku je to daňový poplatník, kdo to sponzoruje.
Další dimenzí problému je falešné výkaznictví. Řada akademiků má nadsazeně vysoké úvazky, které ovšem neodpovídají času, který na pracovišti tráví. Pokud má někdo při plném úvazku mzdu 40 tis. Kč, tak to vypadá, že je špatně placen. Pokud ovšem reálně tráví na pracovišti dva dny v týdnu, tak už je ta mzda naopak nadstandardní. Někteří pracovníci pak mají úvazky na dvou i více univerzitách nebo ústavech akademie věd, popřípadě se angažují v soukromé sféře a jejich kumulované příjmy jsou pak větší.
Pokud někdo bere peníze za seminář, na který pedagog ani jednou nedojde, tak to není problém jen toho pedagoga. To si studenti celý semestr nevšimnou? Co garant předmětu a vedoucí katedry? Dalšími instancemi jsou děkan a rada pro vnitřní hodnocení. Pokud nic z toho na univerzitě nefunguje a jedná se o rozsáhlejší problém, pak by měl zasáhnout Národní akreditační úřad a zahájit řízení o odnětí akreditace nebo pozastavení přijímání studentů do daného programu. A je v pořádku, že o takových případech píšete.
Když se řešili doktorandi a jejich peníze, často se argumentovalo, že většinou učí místo docentů a profesorů – takže z toho mi vyplývá, že takový vysokoškolský docent snad neučí vůbec. Ty univerzity jsou slušná zašívárna…
Titul Ph.D., který udělujeme našim doktorandům, je vědecko-pedagogický titul, takže pedagogickými aktivitami by část svého doktorského studia strávit měli. U nás je to povinná součást studijních plánů a doktorandi za pedagogické aktivity získávají kredity. Vše by mělo být samozřejmě také řádně podchyceno v evidenčních systémech. Pokud se stane, že fakticky učí student, ale nic z toho nemá, výuku si vykazuje docent a bere za to peníze, pak to v pořádku není a měly by to řešit příslušné orgány na fakultě. Pokud by se někde jednalo o masovější záležitost, pak by měl zasáhnout Národní akreditační úřad, protože při posuzování akreditačních spisů se přihlíží také ke kvalifikační úrovni vyučujících. Pokud tedy ve větší míře oproti akreditačním spisům učí jiní lidé a s nižší kvalifikací, jedná se o porušení podmínek, za kterých byla udělena akreditace. Ale opět, neodsuzujme generálně, ale důsledně řešme konkrétní excesy.
Učí se ještě na univerzitách, nebo je učení až to poslední, čím se ty instituce zabývají?
Samozřejmě, že se na univerzitách učí, a domnívám se, že pro většinu kolegů je to stále hlavní náplň jejich pracovní činnosti. Dokonce bych řekl, že alespoň pro kolegy z mé sociální bubliny je to ta část akademických aktivit, která jim dává největší smysl. Nicméně na rozdíl od základních či středních škol se akademik může realizovat celou řadou dalších aktivit. V té pedagogické části je to kromě frontální výuky už zmiňované vedení kvalifikačních prací, může sem spadat i psaní učebních textů. Vedle toho by podstatnou část práce měla tvořit odborná výzkumná činnost a s tím spojené shánění a řešení grantů, dále pak třeba nejrůznější popularizační aktivity pro veřejnost nebo spolupráce s průmyslovými partnery. Část úvazků je věnována také organizačním záležitostem. U každého akademika je to namixováno jinak a je typické, že na katedrách, kde mají zrovna méně studentů, věnují pracovníci více času výzkumným aktivitám.
Pokračování příště…
Čtěte také:
Bývalý děkan Kubala k reformě školství: Posílení pravomocí rektorů není řešením, první díl
Bývalý děkan Kubala k reformě školství: Posílení pravomocí rektorů není řešením, druhý díl
Jan Mráz o kauze Martiny: Takovou diplomku bych k obhajobě pustil
