Zatímco progresivisté dováželi z Ameriky woke ideologii, část konzervativců začala dovážet trumpismus. Obojí vychází ze stejného omylu, z přesvědčení, že politická budoucnost Evropy se rozhoduje někde za Atlantikem.
Když se po roce 2015 začala evropská pravice stále hlasitěji vymezovat vůči progresivismu, multikulturalismu a bruselskému centralismu, zdálo se, že se rodí nová konzervativní alternativa. Místo toho však značná část evropských konzervativců propadla pozoruhodnému paradoxu. Lidé, kteří po desetiletí kritizovali liberální víru v univerzální politické modely, sami začali přebírat jiný univerzalismus, konkrétně trumpismus.
Donald Trump se stal pro mnohé evropské pravicové politiky a komentátory nejen spojencem v kulturních válkách, ale téměř prorokem nového konzervatismu. Jenže právě zde začíná problém. Trumpismus není evropským konzervatismem. Není ani západním konzervatismem v širším slova smyslu. Je produktem velmi specifických amerických podmínek a pokus udělat z něj vzor pro střední Evropu představuje podobně problematickou chybu, jakou dříve představovalo nekritické přebírání progresivních trendů z Kalifornie nebo New Yorku.
Donald Trump nevstoupil do politiky jako pokračovatel tradičního amerického konzervatismu, reprezentovaného prezidenty Ronaldem Reaganem či Georgem W. Bushem. Naopak. Jeho vzestup byl důsledkem krize republikánského establishmentu i rostoucí nespokojenosti části americké společnosti. Finanční krize roku 2008 otřásla důvěrou ve stávající systém. Mezi lety 2000 a 2015 přišly Spojené státy o miliony pracovních míst v průmyslu, především v oblastech označovaných jako Rust Belt. Současně sílilo přesvědčení, že globalizace prospívá velkým korporacím a finančním elitám, zatímco běžní zaměstnanci platí účet. K tomu se přidaly kulturní konflikty kolem migrace, rasových vztahů, genderové politiky a rostoucího vlivu progresivních aktivistů.
Výhra jako reakce na konkrétní situaci
Trumpova volební výhra v roce 2016 proto nebyla triumfem nějaké nadčasové konzervativní filozofie. Byla reakcí na konkrétní americkou situaci. Zisk 306 hlasů ve sboru volitelů proti 232 hlasům Hillary Clintonové byl výsledkem úspěchu ve státech jako Pensylvánie, Michigan nebo Wisconsin. Trump oslovil voliče, kteří se cítili opuštěni washingtonskými elitami. Jeho slogan Make America Great Again nebyl výzvou k obnově Západu, ale výhradně Ameriky. Již samotný název hnutí MAGA jasně ukazuje, že jde o národní projekt zaměřený na americké zájmy.
Právě zde se však část evropské pravice dopustila zásadního omylu. Konzervativci, kteří správně upozorňovali na nebezpečí univerzalistických ideologií, začali sami univerzalizovat americký politický model. Jako by se budoucnost Prahy, Bratislavy nebo Varšavy rozhodovala v Pensylvánii. Jako by problémy České republiky byly totožné s problémy Texasu nebo Ohia. Pokud progresivisté věřili, že řešení všech společenských problémů najdou na univerzitách v Berkeley nebo Harvardu, někteří trumpisté začali věřit, že stejné řešení přinese každý projev Donalda Trumpa.
Tento přístup je zvláštní i z konzervativního hlediska. Konzervatismus byl historicky založen na respektu ke konkrétním tradicím, institucím a historickým zkušenostem jednotlivých národů. Edmund Burke, zakladatel filozofie konzervatismu, nepsal o univerzálním modelu pro celý svět. Konzervativci vždy zdůrazňovali význam historického vývoje, místních podmínek a národní zkušenosti. Jak tedy může být konzervativní politika založena na kopírování amerických kulturních válek?
Jak si udržet vlastní identitu?
Zatímco Spojené státy jsou globální velmocí chráněnou dvěma oceány, státy střední, respektive středovýchodní Evropy se nacházejí v prostoru, který byl po staletí předmětem soupeření velmocí. Česká republika, Polsko nebo Slovensko neřeší otázku, jak si udržet světovou hegemonii. Spíše řeší, jak si zachovat vlastní identitu, ekonomickou konkurenceschopnost a bezpečnost mezi Německem, Ruskem a institucemi Evropské unie. To je zásadní rozdíl.
Ještě problematičtější je nekritické přebírání trumpovské zahraniční politiky. Trump bývá často označován za izolacionistu. Ve skutečnosti je situace složitější. Během jeho prvního funkčního období rostly americké vojenské výdaje a Pentagon disponoval rozpočtem přesahujícím 700 miliard dolarů ročně. Trump současně prosazoval tvrdší politiku vůči Číně a Íránu a opakovaně zdůrazňoval, že spojenci musí nést větší část nákladů na vlastní obranu.
Z amerického hlediska je taková politika logická. Proč by však měla být automaticky logická také pro střední Evropu? Zájmem Spojených států je především zachování americké moci. Zájmem České republiky je bezpečnost střední Evropy. Zájmem Polska je odstrašení Ruska. Zájmem Maďarska je ochrana vlastních ekonomických a politických priorit. Tyto zájmy se mohou překrývat, ale nejsou totožné.
Mesiášská očekávání části evropské pravice
Trumpův návrat do Bílého domu navíc ukázal další rozměr problému. Část evropské pravice si vytvořila téměř mesiášská očekávání. Trump měl zastavit progresivismus, vyřešit migraci, obnovit tradiční hodnoty a současně vyřešit všechny geopolitické problémy Západu. Taková očekávání jsou však sama o sobě neliberální verzí téhož politického mesianismu, který konzervativci tradičně kritizují. Politika není náboženství a prezidenti nejsou proroci.
V evropském prostředí navíc vznikla řada politických subjektů, které se pokoušejí kopírovat trumpismus bez ohledu na místní podmínky. Výsledek často připomíná levnou napodobeninu. Pokud byl původní trumpismus produktem amerických ekonomických a kulturních konfliktů, pak jeho evropské kopie bývají často jen importovaným stylem bez odpovídajícího obsahu. Vzniká jakási MAGA z Wishe, politická estetika převzatá z Ameriky, ale bez amerického kontextu.
Skutečnou výzvou pro středoevropský konzervatismus přitom není napodobování Spojených států. Je jí hledání vlastní cesty. Střední Evropa potřebuje odpověď na ruský revanšismus, který se po roce 2022 stal opět realitou. Potřebuje reagovat na demografický pokles, který ohrožuje budoucí prosperitu regionu. Potřebuje také čelit ideologickému tlaku progresivismu přicházejícímu ze západní Evropy. Žádný z těchto problémů však nevyřeší dovoz amerických sloganů.
Konzervativní politika v Praze nebude úspěšná proto, že bude kopírovat Floridu, ale tehdy, pokud dokáže navázat na vlastní historické zkušenosti, vlastní ekonomické zájmy a vlastní kulturní tradice. Střední Evropa nepotřebuje být ani kopií Bruselu, ani kopií Washingtonu. Potřebuje být sama sebou.
Univerzalismus střídá univerzalismus
Největší ironií současné situace proto zůstává skutečnost, že část evropské pravice bojuje proti liberálnímu univerzalismu pomocí jiného univerzalismu. Včera přicházely údajně správné odpovědi z Bruselu, dnes mají přicházet z Mar-a-Lago. Konzervativní politika však nemůže být založena na hledání nového zahraničního spasitele. Pokud má mít středoevropský konzervatismus budoucnost, musí se zbavit iluze, že jeho problémy vyřeší americký prezident, ať už se jmenuje Trump, Biden nebo jakkoliv jinak. Konzervatismus totiž nezačíná v Bílém domě. Začíná doma.
Čtěte také:
Trump vypálil proti Netanjahuovi a Hollywood se začal houfovat na sítích
Jak Donald Trump ovlivnil papežovu cestu v Africe
Trumpova íránská šlamastyka: Americký prezident hraje o svůj historický odkaz
