Emeritní prezident Václav Klaus se nechal slyšet, že považuje za smutné, když se scenárista a herec Zdeněk Svěrák nechává vystavovat coby národní symbol na demonstraci Milionu chvilek na Letné. Klaus dlouhý čas kritizuje Svěrákův film Marečku, podejte mi pero. Nazývá ho ztělesněním normalizační zábavy. Tentokrát to Václav Klaus vzal vskutku od podlahy a nazval Svěráka „symbolem komunistického režimu“.
To samozřejmě nezůstalo bez odezvy. Například novinář Marek Wollner na sociální síti napsal: „Vidíte, a já si myslel, že symbolem komunistického režimu byl Husák, Jakeš, Štěpán a takoví soudruzi. Ale Václav Klaus už si to asi moc nepamatuje, tak si myslí, že symbolem toho režimu byl Zdeněk Svěrák, jehož komedie z té doby jsou pořád vtipné, nadčasové, nezasviněné propagandou, takže se na ně člověk i po těch letech může s chutí koukat. Zato na to, co se stalo z Klause, se už koukat fakt nedá.“
Kníže Jiří Lobkowicz jde ještě dál. Klausův výrok o Svěrákovi není podle něj jen „historicky pokřivený, ale především morálně pokleslý“. A aby nebylo pochyb o tom, kdo je v tomto mači ten dobrý a kdo ten špatný, po ruce je vždy ruská karta. S ní hraje, a nutno říci dosti falešně, i Lobkowicz: „Klaus dlouhodobě relativizuje ruskou politiku, útočí na Evropskou unii, zpochybňuje klimatickou vědu, opakuje narativy, které se velmi nápadně shodují s ruskou propagandou. Proto není divu, že mnoho lidí ho dnes vnímá spíše jako hlas ruských zájmů než jako bývalého českého prezidenta.“ Z čehož má zřejmě plynout, že když na Svěráka útočí „hlas ruských zájmů“, je asi zřejmé, že „ruským zájmům“ je Svěrák solí v očích. O důvod víc jej tedy adorovat.
Nu a pointu dodal novinář Petr Fischer. Napsal lakonicky: „Klaus je č*rák.“ Inu intelektuální a kulturní úroveň našeho novinářstva umí být hodně pestrá.
Abychom nepískali nějaké osobní boje, pohleďme na fakta. Václav Klaus říká, že Svěrák symbolizuje totalitní popkulturu. Tak ať promluví archivy. Zdeněk Svěrák se zapsal do filmových dějin účastí na filmu Kdo hledá zlaté dno (1974). Čs. filmová databáze jej charakterizuje takto: „Mladý hrdina nachází své místo v soukromém životě i ve společnosti teprve na stavbě elektrárny. Tam, mezi opravdovými chlapy, kteří se nebojí žádné práce, nalezne navíc sílu rozejít se s maloměšťáckou rodinou své vyvolené.“ Tomu se u Wollnerů říká „nezasvinit propagandou“. Nebo ten zpropadený „Mareček“ (1976). O něm se dočítáme: „Jiří Kroupa, mistr v továrně na zemědělské stroje, by mohl povýšit – musel by ovšem vystudovat večerní průmyslovku. Pan Kroupa se tomu vehementně brání, nakonec však podlehne naléhání členů dílenského výboru a na školu se dá zapsat.“
Maturita za rok pro ty lepší…
Nebylo to náhodou přesně v době, kdy se nabíraly do rychlokvašných maturitních tříd dělnické kádry, aby vylepšily vzdělanostní bilanci? Něco o tom vím. Přesně v té době jsem chodil na gymnázium, kde po našem odchodu odpoledne nakráčela jednotka pologramotných příslušníků VB. Oni dostali maturitu za rok, my za čtyři. Byli zkrátka holt lepší, jinak si to neumím vysvětlit. A Svěrák tomu udělal filmovou propagandičku.
Jinak většina Svěrákových filmových scénářů se odehrávala v bezpečném prostředí povolené televarietní zábavy. Typicky to bylo vidět třeba ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje (1974). O co v něm šlo, vám napoví oficiální distribuční text: „Hlavním hrdinou příběhu je nesmělý mládenec František, který uvěří tomu, že bude mít zaručený úspěch v životě, bude-li se řídit kondiciogramem, výpočetním strojem sestaveným přehledem svých šťastných i kritických dní. A světe div se, ono to funguje!“
Nebo film Trhák (1980): „Panu Jíšovi se podařilo udat na Barrandově svůj první scénář. Už ve fázi přípravných prací s hrůzou zjišťuje, že filmaři naprosto obešli jeho záměr – místo sondy do života současné vesnice připravují velkolepou hudební show, o níž jsou přesvědčeni, že bude divácký trhák. Hned první záběry hovoří za mnohé. Do obce Lipovec přijíždí elegán, kterého všichni místní funkcionáři i prostí občané vítají zpěvem a tancem, neboť tento kýžený odborník jim má svými progresivními metodami pomoci zvýšit hektarové výnosy. Natáčení pokračuje v podobném duchu a novopečený scenárista se nestačí divit…“
Tak bychom mohli pokračovat až do roku 1989, včetně slavné Vesničky mé střediskové (1985). Nelze samozřejmě říct, že jsou všechny ty filmy „vtipuvzdorné“. Svěrák umí vykouzlit hlášku, která přežívá (viz „Hliník se odstěhoval do Humpolce“, „Vy nás ale zásobujete, pane Karfíku“ či „Po žních k Turkovi“). Nicméně všechna ta dílka utužovala jakousi kocourkovskou selanku normalizace a pomáhala vytvářet dojem, že právě tak je to všechno v nejlepším pořádku. Potud má nesporně pravdu Václav Klaus. Svěrák je nepochybným symbolem normalizační zábavy, jistě ne hrdinou všedního dne. K čemuž patří i to, že do KSČ vstoupil ve svých pětadvaceti letech, roku 1961, setrval v ní až do roku 1970 a poté podepsal Antichartu (1977).
Kluk a Rek
Klausovi někteří kritici vyčítají, že byl údajně mnohem víc oporou normalizačního režimu, neboť pracoval v Prognostickém ústavu AV, což byla pozice jistě elitní. Tam vznikaly scénáře ekonomického vývoje při předpokládaných politických změnách. Jenomže ti, kdo toto Klausovi vyčítají, zapomínají na pár drobností. Už na sklonku 60. let působil v Ekonomickém ústavu AV. Po Pražském jaru odtamtud musel odejít, následující téměř dvě dekády pracoval ve Stání bance československé jako řadový pracovník. V té době také pořádal soukromé ekonomické semináře, díky nimž se dostal do hledáčku StB, která na něj vedla jako na nepřátelskou osobu spis s krycím jménem Kluk.
Do Prognostického ústavu se dostal až na sklonku totality. Tehdy to bylo místo otevřených rozprav o možných podobách vývoje ekonomiky po pádu státního monopolu. Také v této době jej StB sledovala, tentokrát ve spisu s krycím jménem Rek. Asi je zbytečné dodávat, že Klaus nikdy nepodepsal spolupráci s tajnou policií, ani nevstoupil do KSČ.
Svěrák svůj dávný vstup do strany hájil tak, že se prý „domníval, že čím více bude ve straně dobrých lidí, tím snáze ji bude možné posunout k lepšímu“. Tuto alibistickou větu si dobře pamatujeme právě z normalizace, kdy sloužila jako výmluva kariéristů. Ale Svěrák je etalonem tohoto „ani-ryba-ani-rakismu“, tak hojného v našich luzích. Hleďme, jak se vyjádřil k otázce víry. V sebeoslavném filmu Tatínek, který nechal natočit svého syna Jana, tvrdí, že se prý považuje „za nesmělého ateistu, který by byl rád, aby Pán Bůh byl.“
Toť postoj opravdu zásadový a věru obdivuhodný. Ovšem pouze v zemi, kde 35 let po porážce komunismu občané zvolili do čela státu komunistického rozvědčíka. Zde už se nelze divit ničemu.
Čtěte také:
Umělci bez páteře versus kulturní disent
O samozvaných spasitelích z uměleckého ghetta
Václav Klaus v Budapešti: Demokracii zachrání už jen revoluce, musíme se připravit
