Měl jsem už rozepsaný příspěvek o politické propagaci „jedné strany a ideologie“ ve školských zařízeních, když mi můj přítel z akademického prostředí poslal obohacení textu ohledně politické činnosti na olomoucké univerzitě. Rozhodl jsem se ho tedy také použít níže v tomto článku.
Co praví zákon o politické propagaci na školách?
Zákaz politické propagace ve státních (a obecně všech veřejných a registrovaných) školách v České republice je definován primárně Školským zákonem (zákon č. 561/2004 Sb.), konkrétně v jeho § 32.
Tento zákaz je formulován následovně:
- Zákaz činnosti: Ve školách a školských zařízeních není povolena činnost politických stran a politických hnutí.
- Zákaz propagace: Není povolena žádná forma propagace politických stran a hnutí.
- Zákaz reklamy: Školský zákon také zakazuje reklamu, která je v rozporu s cíli a obsahem vzdělávání.
Klíčové aspekty definice zákazu:
- Odpovědnost školy: Školy jsou odpovědné za to, aby žáci nebyli vystaveni politické propagandě.
- Politická činnost učitelů: Učitelé nesmí svou politickou činnost přenášet do své práce ve škole.
- Vzdělávání vs. agitace: Cílem je zajistit, aby vzdělávání nebylo zneužito k politické indoktrinaci. Škola by nicméně měla vést žáky ke kritickému myšlení a respektu k odlišným názorům, což se liší od agitace.
- Inspekce: Česká školní inspekce nehlídá aktivně předvolební agitaci, ale řeší stížnosti na porušení tohoto zákazu.
Nutno podotknout, že zákaz se vztahuje na veškeré prostory školy a školských zařízení (včetně např. školních družin).
Komu je ku prospěchu politická propagace?
Jistě jste ještě v loňské předvolební kampani zaznamenali poměrně hojnou účast politiků spolčení SPOLU-PirSTAN ve školách, na tzv. „besedách o demokracii“ či o fungování českých ústavních institucí.
Mohlo by se zdát, že z úst politiků je to ten pravý a dobrý zdroj informací, a v tom bych mohl do určité míry souhlasit. Přičemž bych tam viděl raději nějakého právníka, který se specializuje na ústavní právo a podobně.
Ovšem ve světle toho, že se takových besed účastnili výhradně politici z liberálního spektra, a dokonce ředitelé škol často na výzvu svých zřizovatelů (nebo vlastní „ideové angažovanosti“) rušili a zakazovali podobná vystoupení politikům tehdejší opozice, lze se nejen domnívat, že tím byl porušen zákon o zákazu politické agitace ve veřejném školství zřizovaném státem a placeném z daní občanů.
Kde není žalobce, není ani soudce
Nesmíme vůbec opomenout masové promítání propagandistického rádoby dokumentu Velký vlastenecký výlet, které se konalo v prosinci 2025 za účasti cca čtyř tisíc dětí, které byly na toto promítání svezeny z celé republiky. Zažíval jsem jisté deja vu z dob komunistického režimu, kdy se konaly velmi podobné akce a kdy portréty komunistických pohlavárů Husáka, Gottwalda, Lenina a Brežněva visely na oponách na jevišti. Jen byl tentokrát komunistický pohlavár a vojenský rozvědčík Petr Pavel přítomen osobně, aby promluvil k nové liberálně demokraticky ukovávané mládeži.
A ta indoktrinace se netýká jen ze strany politických stran a hnutí, co spolu mluví, ale je také prováděna skrze politické (ne)ziskovky jako třeba EDUIN Boba Kartouse nebo další. Popis jejich chování a vlivu ohledně indoktrinace dětí perverzní liberálně progresivistickou ideologií najdete také na stránkách Aliance pro rodinu.
A ani po prohraných volbách v říjnu loňského roku se někdejší koaličníci nevzdali, a protože jejich královské rady příliš netáhnou, nastoupil do čela této progresivní agendy generál/prezident, kterého roztleskával „hnědokošiláček“ Mikuláš Minář se svým ziskovým spolkem Milion chvilek pro demokracii, jemuž jde o demokracii až na posledním místě. V první řadě mu jde znovu o peníze, a v řadě druhé mu jde o vyvolání pražského Majdanu jakožto cesty, jak nedemokraticky zvrátit výsledky voleb.
Na svolané demonstraci Stojíme za prezidentem! pozorný člověk nabyl dojmu, že nově budovanému kultu osobnosti generál/prezidenta už opravdu chybí jen nadživotní socha na Letné.
A to je právě kámen úrazu. Pavel se musí do příštích voleb prezentovat jako prezident sjednotitel, a jak mu jistě protoKolář poradil, je nutné začít pomalu, ale jistě rozptylovat jeho stranickou příslušnost k demagogům Green Dealu, zastáncům „IV. Říše EUSSR“ a revizionistům Benešových dekretů, aby měl zajištěný další mandát a ošatné pro svou politručku. Proto na uniklém videu mimo pódium káral Mináře, aby již nebyl označován za jediného lídra a zástupce současné (národozrádné) opozice.
Vysoké školství, moc, peníze a „správné ideové ukotvení“
Po skončení mandátu v Evropské komisi zaparkovala vrchní cenzorka Eva Jourová na Univerzitě Karlově. A netrvalo dlouho, kdy univerzita začala omezovat svobodu vyjadřování jistými definicemi o dezinformacích a nepřípustných projevech. Že to je v absolutním rozporu s akademickými svobodami, kdo by staral.
Jenže to není jediný jev. Co se děje na poměrně známé univerzitě v Olomouci? Takto mi to popsal můj FB přítel z akademického prostředí:
Současný rektor, docent Kohajda, je bývalý poslanec za KDU-ČSL. Zvolen rektorem byl ještě v době, kdy vykonával poslanecký mandát, což samo o sobě je – mírně řečeno – nezvyklé. Neznám podobný příklad z jiné univerzity, protože se běžně dbá na politickou nezávislost ve funkci rektora. Kohajda údajně chystá kandidaturu do Senátu.
Stejnou partaj reprezentuje také profesor Jaroslav Miller, exrektor, který začal tvrdý boj s Přírodovědeckou fakultou, jmenovitě s profesorem Kubalou (pozn. autora: který poskytl velmi zajímavý rozhovor Nadačnímu fondu svědomí národa) jako jejím děkanem o CATRIN (pozn. autora: Czech Advanced Technology and Research Institute je vysokoškolský ústav Univerzity Palackého v Olomouci, který byl založen v roce 2020; jedná se o špičkové vědecké centrum zaměřené na mezioborový výzkum v oblastech nanotechnologií, biotechnologií a biomedicíny), na něhož se snažil z Přírodovědecké fakulty přetáhnout zdroje – lidské i finanční. Na univerzitě kolem toho proběhlo mnoho sporů včetně soudních, dají se dohledat ve veřejných zdrojích.
Miller posléze pracoval jako náměstek ministra školství Beka a dnes je předsedou klíčového orgánu – Národního akreditačního úřadu, který přes institucionální akreditace drží významnou páku moci nad všemi českými univerzitami. Vše je politicky propojeno přes KDU-ČSL.
Dalším „akademickým politickým aktérem“ je profesor Kopecký z Univerzity Palackého, který legitimizuje politickou kampaň ve školách, a ještě ji propaguje na sociálních sítích. To, co se dnes děje pod hlavičkou „besed s prezidentem“, není apolitická občanská výchova. Je to politické působení. A profesor Kamil Kopecký se rozhodl sehrát roli toho, kdo tomu dodá akademické razítko.
Ve svém vyjádření tvrdí, že pokud prezident nevyzývá k volbě konkrétní strany, je jeho působení ve školách legitimní a v pořádku. Tato argumentace je však účelově zúžená na formální výklad zákona. Politika není jen přímá výzva „volte XY“. Politika je i systematické budování obrazu, prezentace názorů, hodnot a postojů před publikem, které je vystaveno autoritě nejvyššího ústavního činitele.
Prezident republiky není neutrální pedagog, ani úředník bez názoru. Je to aktivní politický aktér s jasně vyhraněnými postoji k domácí i zahraniční politice. Pokud o těchto tématech mluví ve školách, vstupuje do politického prostoru – a škola se tím stává nástrojem jeho veřejného působení. To, že se tomu říká „beseda“, na podstatě nic nemění.
Profesor Kopecký přitom zcela ignoruje zásadní aspekt, a to asymetrii moci a vlivu. Student není rovnocenným partnerem politické diskuze. Je publikem v instituci, která má být ze zákona politicky neutrální. Prezident zde vystupuje s aureolou státní autority, což jeho sdělení automaticky legitimizuje a posiluje. To není neutrální prostředí. To je prostor s výraznou mocenskou nerovnováhou.
Ještě závažnější je střet rolí samotného profesora. Nejde o anonymního komentátora. Jde o akademika, který svou profesorskou autoritu používá k tomu, aby veřejnosti sdělil, že tato forma působení je „v pořádku“ a „přínosná“. To už není analytická distance – to je normativní obhajoba konkrétní politické praxe.
A aby toho nebylo málo, profesor Kopecký článek i samotnou anketu aktivně propaguje na svém veřejném facebookovém profilu. Tím se z něj nestává nezávislý expert komentující situaci, ale aktivní účastník mediální kampaně, který pomáhá šířit narativ o legitimitě těchto návštěv. Akademická autorita je zde využita jako nástroj veřejného přesvědčování.
To je zásadní problém. Akademik má analyzovat moc, klást nepříjemné otázky a upozorňovat na rizika. Ne sloužit jako legitimizátor politického marketingu. Pokud profesor veřejně hájí působení konkrétního politického aktéra ve školách – a současně tuto obhajobu sám šíří na sociálních sítích – vstupuje tím plně do politického prostoru. A měl by nést odpovědnost za to, že jeho akademický titul není štítem, ale nástrojem politického vlivu.
Nazývejme věci pravými jmény. Nejde o neutrální vzdělávání. Jde o politickou komunikaci v prostředí, které by mělo být před politickým vlivem chráněno.
Všimněte si stakeholderů (pozn. autora: osoba, skupina nebo organizace, která má zájem na chodu firmy či projektu, může jej ovlivnit nebo je jím přímo či nepřímo ovlivněna) – Alexandra Alvarová, Janek Wagner (pedagogicke@info), FB České pirátské strany, Matouš Bořkovec (MŠMT) a mnoho dalších.
Závěr
Adolf Hitler: „Kdo vlastní mládež, vlastní budoucnost.“
Vladimir Iljič Lenin: „Dejte mi čtyři roky na to, abych učil děti, a semínko, které jsem zasel, už nikdy nebude vykořeněno. Dejte mi jen jednu generaci mládeže a já změním celý svět.“
Paulo Freire ve své knize Pedagogika utlačovaných varuje, že „manipulace, heslovitost a reglementace jsou nástroji nadvlády“, které brání skutečnému osvobození člověka.
Noam Chomsky moderní vzdělávací systém popisuje jako „propracovaný filtr“, který odstraňuje ty, kteří jsou příliš nezávislí, myslí sami za sebe a nejsou dostatečně submisivní.
Čtěte také:
Inkluzivní neomarxismus, díl první
Fürst: Kdo se postaví proti podvodům a bezpráví, je exemplárně zničen
Skončí financování politických neziskovek erárem?
