Více než polovina lidí si myslí, že nemá smysl chodit ke komunálním volbám, protože se v jejich životě stejně nic nezmění. Ke druhému kolu voleb senátních přijde kolem pětiny voličů, zbytek považuje horní parlamentní komoru za zbytečnou, případně nemají koho volit.
Volby do krajských zastupitelstev jsou na tom se zájmem voličů podobně, smysl tohoto voleného mezistupně mezi obcemi a státem nepochopili, což jim ovšem nelze vyčítat. Volby do Poslanecké sněmovny jsou nezpochybnitelné, srozumitelné a jejich dopad na konkrétní život občanů je měřitelný. Takže k nim chodíme.
Voleb je v České republice příliš, a bylo-li by jich méně, neměli bychom méně demokracie. Tento typ nepřímé úměry neplatí. Stejně jako není pravdivé tvrzení, že pokud by veřejnoprávní média byla placena ze státního rozpočtu, jak je tomu ve většině zemí Evropy, ubude u nás svobody slova. Krystalická lež, chcete-li dezinformace. A dále: Opravdu naše malá desetimilionová země nezbytně potřebuje dvoukomorový parlament? Ne. Demokratických „jednokomorových“ zemí najdeme na světě dostatek. A netrpí. Argument, že si ryby samy nevypustí vlastní rybník, není argument, ale bohapustá výmluva nebo výzva k nečinnosti.
Kraje, které byly prosazeny a zřízeny v devadesátých letech minulého století, aby „vyvažovaly“ moc centrálních úřadů a ministerstev, se proměnily ve stranické pašalíky a alternativní mocenská centra, jejichž úhelným smyslem existence je obsluha miliardových penězovodů, jimiž proudí prostředky z centra do krajů, které jsou dále přerozdělovány přebujelými a drahými aparáty.
Obcí je mnoho, 6250. I ty nejmenší radnice jsou zavaleny centrální byrokracií, která je drahá, úmorná a ve většině případů zbytečná.
Stát zkrátka potřebuje reformu a méně voleb. O demokracii se přitom opravdu bát nemusíme. Jde hlavně o to, aby se lidem dýchalo svobodněji a jejich život byl přehlednější, jednodušší a levnější.
Zaměstnanci obecních úřadů, radnic, hejtmanství i senátoři jsou drazí, ale samozřejmě ne nejdražší z hlediska rozpočtových výdajů, kterými jsou především náklady na sociální, zdravotní, školské a obranné potřeby státu. Ale zmíněné demokraticky volené instituce jsou jakýmsi průvodním jevem, prvními příznaky smrtelné nemoci státu, který podobně jako rakovina napadá zdravé části organismu, udržující ho při zdravém a aktivním životě.
Jednoduše řečeno, lidé, kteří podnikají, pracují, vydělávají a platí daně, nemají být šikanováni zástupem byrokratů, které si paradoxně musejí platit ze svých daní. Nebo dokonce na veřejné rozpočty přisáté agresivní aktivisty, kteří jim říkají a prostřednictvím bizarních programů a ideologií radí, jak mají žít, co jíst, pít, kde bydlet, čím (ne)jezdit, a hodnotí, co si myslet, psát a jestli jsou ještě demokraty, nebo už ne.
Počty zaměstnanců státu stále rostou. Včetně institucí, které spadají pod obce a kraje, je v nich už kolem milionu lidí, což znamená, že přibližně z pěti dospělých a ekonomicky aktivních občanů České republiky je jeden z nich placen z veřejného rozpočtu. To je vzhledem k neúprosné demografii stav velmi neblahý, neřkuli neudržitelný.
Celý článek čtěte v aktuálním vydání měsíčníku TO 10/2026.
