Od chvíle, kdy v sobotu 28. února dopadly na Írán první americké a izraelské bomby a rakety, se ve světě vzedmuly emoce. Ulicemi, médii a sociálními sítěmi zní jásot, oslavné projevy v očekávání brzkého pádu tvrdého teokratického režimu, ale také vztek, odsouzení útoku a výzvy k zastavení náletů. Fanoušci i kritici mají nicméně jednu věc společnou. Tou je neochvějná jistota, jak tyto události pojmenovat. Jedni jako apriorní dobro vedoucí k osvobození Íránců. Druzí v nich vidí naopak jasné zlo, nepřípustnou agresi vůči suverénnímu státu, která jen rozmnoží chaos v regionu a možná i jinde ve světě. Nikomu zjevně nevadí, že to, co se z útoku na Írán posléze skutečně vyloupne, dnes nemůže pravdivě pojmenovat vůbec nikdo. Může se stát totiž doslova cokoliv.
Lze však konstatovat, že v případě západních intervencí v posledních desetiletích se očekávání nadšených válečníků nenaplnila. Všichni, kdo nyní komentují a vynášejí soudy, tváříce se, že „oni vědí“, by si tak měli připomenout alespoň pár základních omylů, které by je snad mohly vrátit nohama na zem:
- Slavná válka proti islámskému terorismu dopadla – velmi diplomaticky řečeno – tak nějak podivně.
- V Afghánistánu vládne opět Taliban. Jen je mocnější, lépe vyzbrojený, vycvičený a mnohem sebevědomější.
- Irák, jakkoliv udržuje vztahy se Spojenými státy, je silně závislý na Íránu. Jeden irácký diplomat prohlásil, že bez souhlasu Íránu si irácká vláda neodváží ani objednat kancelářské potřeby. Což je možná poněkud přehnané tvrzení, ale o výsledku války v Iráku proti Saddámu Husajnovi to vypovídá hodně.
- V Sýrii vládne někdejší fanatický terorista Al-Kaidy Ahmed al-Sharaa, na jehož hlavu byla Spojenými státy vypsána odměna 10 milionů dolarů. Vyvražďování nepohodlných etnických a náboženských skupin jeho milicemi Západ ostentativně ignoruje.
- Miliony muslimů postupně začaly nenávidět USA a vůbec celý Západ – to je jeden z nejtragičtějších výsledků oné války proti terorismu.
- Blízký východ byl tak rozmetán, že do Evropy prchly miliony muslimů. Mnohdy paradoxně právě těch hodně naštvaných, opovrhujících Západem.
Dalo by se ještě dlouho pokračovat. Ale zásadní otázka zní: Takto vypadá vítězství? Opravdu? A jak by potom vypadala prohra?
Výsledky tzv. „arabského jara“
V žádné zemi postižené „arabským jarem“ se lidem nyní nežije lépe než dříve. Egypt se jen díky armádě nestal radikálním islámským státem. Libye je rozvrácena a coby přední africký producent ropy vysávána pod kuratelou Turecka, pevně řízeném muslimským bratrem Erdoganem. V Sýrii se „arabské jaro“ promíchalo s válkou proti terorismu, což skončilo nahrazením autoritářského vládce teroristou.
Žádná arabská země se nestala liberální demokracií, jak o tom snilo nespočetné množství ideologů. Jakého pokroku se dočkali Arabové v zemích, kde Západem očekávané „jaro“ bylo spíše tuhou zimou? Pro koho byly tyto události dobrem? Jistě pro západní ropné společnosti, zbrojařské firmy a několik oligarchů, ale jinak pro nikoho. Je to tedy vítězství něčeho lepšího? Vážně? A jak by potom vypadalo vítězství něčeho horšího?
Vítězství dobra?
Také Ukrajina se nezhroutila během několika dnů, jak doufali ruští stratégové. A naopak Rusko se nerozsypalo pod tlakem sankcí a ukrajinské armády vyzbrojované západními zbraněmi. Jsou statisíce mrtvých a zničená Ukrajina, která je nyní ve výrazně horší situaci, než kdyby nedbala na západní rady a uzavřela příměří na začátku roku 2022, vítězstvím dobra? Opravdu? Jestliže ano, pak raději nechtějme vidět, jak by vypadalo vítězství zla.
Souhrnně lze konstatovat, že v žádné zemi, kde Západ zhruba v posledním čtvrt století intervenoval, se lidem nežije lépe. Někde žijí podobně jako před intervencí, ale častěji se jim žije hůře. Ani lidé na Západě nejsou ve větším bezpečí. Naopak, nenávist vůči Západu zesílila. A je jen otázkou času, kdy opět vyvře na povrch. Vzhledem k tomu, kolik milionů muslimů se nachází v evropských zemích, to může být erupce velmi tragická pro celý kontinent.
Nemáme nic víc než naději…
Proto žádný soudný člověk nemůže dělat unáhlené závěry o tom, co bude, až bombardování Íránu skončí. Neprobíhají tam jen oslavy útoků na slábnoucí režim, ale také masové průvody zastánců teokracie, v nichž bouří vzdor, pláč nad zabitými íránskými představiteli, nenávist a touha po pomstě.
Můžeme tedy jen doufat. Třeba v to, že ať bude výsledek intervence v Íránu jakýkoliv, bude snad alespoň Izrael o něco bezpečnější než dříve. Nic víc než naději nyní nemáme – tedy pokud nechceme být za kašpary, které ze sebe po desítky let dělali a stále dělají všichni západní váleční propagandisté.
Čtěte také:
Íránský vůdce Chameneí je po smrti, Írán pokračuje v útocích na cíle v Izraeli a státech Perského zálivu
Fanatičtí podporovatelé Ukrajiny tleskají agresi vůči Íránu. Proč mezinárodní právo platí jen pro někoho?
Operace Rising Lion aneb izraelský vojenský triumf nad Íránem
