Fialova vláda vsadila před volbami všechno na zahraničněpolitická témata a témata s geopolitikou přímo související (tvrdá linie tzv. „hodnotové diplomacie“, pevné ukotvení v nadnárodních strukturách, obhajoba masivních výdajů na zbrojení atd.). Jedná se o promyšlenou zaběhlou politickou taktiku, k níž se uchylují nejrůznější politici ze všech koutů světa – když se jim nedaří, jak se říká, „doma“. Proč by to mělo vyjít zrovna Fialovi?
Proč vláda českou populaci zásobuje přemírou „hodnot“, uchyluje se téměř až k válečným argumentům a zhruba desetkrát denně rýpe do jiných premiérů jiných vlád jiných států, než je Česká republika, jejichž diplomacie se vnitřními záležitostmi Česka zpravidla vůbec nezabývá? Odpověď je nasnadě a je odpovědí naprosto logickou a triviální. Vláda vytváří kouřovou clonu mezi občanem-voličem a záležitostmi, které ho zajímají a dotýkají se jej neskonale více než „diplomatický“ aktivismus loučící se věrchušky. Ta však v řešení toho skutečně podstatného fatálně selhala, takže raději mlží.
Větší vliv než okázalé pohoršování se české vlády nad vybranými kroky třeba maďarského premiéra mají na běžný život obyčejného člověka politické projekty typu migrační zrady EU, ideologických průmysl a domácnosti devastujících emisních povolenek a obdobných zhůvěřilostí Bruselu. U všech těchto zásadních věcí ohrožujících nejen Česko, nýbrž celou Evropu, Fialova vláda nějakým způsobem asistovala a nese na nich svůj díl viny. V neposlední řadě by se volič mohl zajímat rovněž o ryze domácí témata špatné hospodářské politiky státu, nesplněných vládních slibů v oblasti ekonomiky nebo hrozivého schodkového rozpočtu. To jsou všechno věci, které voliče bezprostředně pálí a budou se podle nich rozhodovat. Že tato témata vláda příliš nezvedá, popřípadě si o nich úplně vymýšlí, nesvědčí zrovna o hřejivém pocitu z kvalitně odvedené práce.
Svědčí však o určité vládní zoufalosti, poněvadž „náhradní volební témata“ ze sféry geopolitiky – vydávaná za absolutní prioritu a hlavní motiv parlamentních, ale i jiných voleb – prostě nefungují. A obzvláště pak nefungují v Česku. Dokonce nehrají žádnou rozhodující roli ani ve volbách těch zemí, které na rozdíl od České republiky nějakou vlastní zahraniční politiku mají a provozují. Ta zpravidla nerozhoduje volby dokonce ani u supervelmocí, respektive u té jedné, která se v tom pomyslném horním trojlístku zemí, které jsou považovány za světové supervelmoci, vyznačuje tím, že zde svobodné volby s uvěřitelnými výsledky probíhají a opozice zde běžně nepadá z okna.
Voliče zajímá jeho peněženka, nikoliv složitosti mezinárodních vztahů
Spojené státy mají, provozují a tvoří vlastní zahraniční politiku a nadto uplatňují ještě svůj velmi silný vliv na politiku globální – zásadně ovlivňují část planety, která svou plochou významně převyšuje území samotných Spojených států… Přesto není tento faktor pro Američany u volebních uren příliš důležitý. S vědomím několika velice specifických historických výjimek lze konstatovat, že zahraniční otázky pro ně při volbě nejsou určující. Obdobných příkladů bychom našli po celém světě mnoho. Stejně jako bychom našli mnoho politiků, kteří své neúspěchy a problémy domácí politické scény kamuflují odváděním pozornosti voličovi neustálým povídáním o vnitropolitickém dění ve vzdálených zemích – leckdy dokonce na jiném světadíle (absolutním přeborníkem v této činnosti je kupříkladu dosluhující francouzský prezident Macron).
Voličovi je však vždy bližší jeho peněženka než složitosti mezinárodních vztahů. S tím můžeme nesouhlasit, může se nám to nelíbit, můžeme to považovat za něco nezodpovědného nebo krátkozrakého, ale je to faktem. Tak to prostě je (a konkrétně u Spojených států to máme navíc podepřeno mnoha čerstvými daty ze stále ještě relativně nedávné prezidentské volební kampaně).
Čeští voliči nepřemýšlejí v tomto ohledu nijak diametrálně odlišně od voličů „světových“. Například strašení oním „slovenským scénářem“ či zahraničněpolitický virtue signalling před nimi nemohou příliš obstát, když je v reálu zajímají úplně jiné věci… A je si toho koneckonců vědom i sám premiér, shodou náhod profesor politologie, jenž tato fakta dobře zná a pravděpodobně ani příliš nevěří, že by Andrej Babiš a jeho do morku kostí – jak se dnes říká – systémové hnutí tahalo Česko někam do Ruska. Mimo jiné proto není jeho předvolební rétorika dvakrát přesvědčivá.
Kdyby byl premiér opravdu přesvědčen o opaku, musel by si počínat úplně jinak. Musel by přistoupit s úplně jinou vervou a úplně jiným způsobem ke kauze „ruské drony v Polsku“ nebo třeba k nedávnému Ficovu (skutečně poněkud trapnému) šourání se v zadním voji vedeném generálním tajemníkem Komunistické strany Číny, generálním tajemníkem Strany práce KLDR a prezidentem Ruské federace. Větší nahrávky, než jsou fotografie odkudsi z Číny či znepokojivé zprávy z Polska, tato vláda s tímto premiérem už neobdrží. Komické je, že nedokázala – v celém tom už tak značně omezeném rámci totálního zaměření se na zahraniční politiku, do něhož se však sama zamknula – zpracovat ani tyto nahrávky přímo na smeč.
Čtěte také:
Rakušan jako hlavní poražený letošní kampaně. Ptáte se proč?
Agentury tají preference stran SPOLU s cílem skrýt zoufalství
Selhání zdravého rozumu aneb 100 důvodů, proč odmítat nápravu poměrů
