Tak se ptá ve svém komentáři šéfredaktor TO Marek Stoniš. „Kauza Filipa Turka ukazuje také na pokrytectví a falešnou morálku jeho kritiků.“ A má pravdu, předsedové. Dozvíte se, co spojuje nebo naopak rozděluje například soudruhy V. I. Lenina a J. Lipavského, či jak se rýmuje Petr Bystroň, Zdislava a BIS.
Šéfredaktor se nám v tomto čísle rozšoupnul, jeho dílem je i hlavní rozhovor, tentokrát s legendárním podnikatelem Stanislavem Bernardem, který sám sebe ovšem za legendu nepovažuje. V něm se mimo jiné dočtete: „Lidem prostě rozsah celého průšvihu nedochází, protože si myslí, že se jich to přímo nedotýká a ani se o to moc nezajímají… Samozřejmě všichni vědí, že celý ten slavný zelený úděl, ETS nebo ESG jsou totální nesmysly. Pro Boha svatého! Před revolucí jsme měli nesmyslné pětileté plány, teď pro změnu totální zelené nesmysly.“ Ovšem řeč je také o osvícení a o tom, proč je tak zásadně důležité, aby lidé při společném díle táhli za jeden provaz.
Z pera exprezidenta Václava Klause si přečtete, proč je Margaret Thatcherová dodnes symbolem naděje. Je to silný text, cenný také tím, že autor vychází nejen z politického odkazu někdejší premiérky Velké Británie, ale i z řady osobních setkání s touto velkou političkou. Zmiňuje například důležitý, často opomíjený jev: „Jak před pádem komunismu, tak po něm jsme ji vnímali jako někoho, kdo k nám promlouvá a kdo nám rozumí více než jiní západní lídři. Důležité pro nás bylo zejména to, že nám i naslouchala. V politice vzácný jev.“
V každém dramatickém díle musí přijít pasáž, kdy vám bude běhat mráz po těle. V desátém čísle Tóčka to můžete zažít v analýze Pavla Cimbála, nazvané „Kdo chrání Oganesjanův gang“. Působení a také pozadí této skupiny, nechutně obtěžující mimo jiné kritiky Fialovy vlády, je skutečně mrazivé, a to nejen samotné skutky tohoto gangu, ale především fakt, jak jim všechno v posledních letech procházelo. Nejednoho čtenáře možná napadnou reminiscence na jiné, nechvalně proslulé historické „ideologické bijce“ a na to, jak to všechno dopadlo, když k nim stát přistupoval laxně, až přehlíživě.
„Francie ve volném pádu,“ to je název analýzy profesora Petra Druláka. Vše vypovídající je nejen titulek, ale i další pasáže: „Macron nemá rozumná východiska. Politicky všechno prohrál, i nejbližší ho opouštějí. Je schopen čehokoliv.“ Mnoho z nás po přečtení celého materiálu vyfutrovaného fakty asi napadne: „Proboha! Ještě, že nežiju ve Francii!“ Leč nezoufejme, s politiky, kteří nás za každou cenu ženou na ten dnešní, dávno pokřivený a zideologizovaný Západ, se možná dočkáme podobných konců. A budeme-li se snažit a ony „hodnotové prozápadní“ politiky pilně volit, tak se třeba dobereme i konců horších než Francie.
Ve vyspělé a hodnotově správně orientované západoevropské části našeho kontinentu ještě zůstaneme v dalším díle našeho seriálu o migraci z pera Michala Poláčka, nazvaném „Belgie: Strašidelné spojení radikálního islámu a levice“. Opět faktografické čtení, z nějž mohou slabším povahám naskákat pupínky jako vršky od magi. Coby ochutnávka stačí pár vět: „Během posledních 40 let radikální politický islám výrazně změnil belgickou politickou scénu, poháněn jak zvyšující se radikalizací, nárůstem násilné kriminality a vznikem radikálního politického paktu ‚islamo-levice‘. Světlo světa spatřila znepokojující aliance mezi marxistickými a islamistickými kruhy.“
Skutečnost, že žijeme v době přelomové, v časech, kdy je takříkajíc doslova hnětena naše budoucnost, netřeba zdůrazňovat žádnému myslícímu člověku. Jakými cestami se můžeme vydat, a jakým bychom se měli raději vyhnout, o tom přemýšlí profesor Ivo Budil ve své analýze „Česko na historické křižovatce“. Zdůrazňuje, že další chyby si naše země nemůže dovolit a poznamenává: „V současné chvíli se nacházíme na počátku globálních změn, které se svojí radikálností a důsledky bezpochyby vyrovnají geopolitickým otřesům, jež vyvolala po roce 1918 první světová válka.“
Dost bylo vážnosti. Jako vždy nechybí ani humor, satira, úvahy o tom, co nutně musí udělat příští vlády k nápravě věcí veřejných, putování historií, další zajímavé rozhovory i další pokračování „východních reportáží“ našeho milovaného dopisovatele z Ostravy Ladika Větvičky.
Tož přátelé, čtěte a nechte číst! Jako vždy svobodně, nekorektně, pod budovatelským heslem Žít a nechat žít, číst a nechat číst.
