Před více než stovkou let byla naše země na zásadní křižovatce. Po staletích habsburské nadvlády jsme dostali možnost jít svou, samostatnou cestou. Národ byl sjednocen. Lidé bouřlivě slavili. Při oslavách 107. výročí založení Československa je však nezbytné si přiznat, že na podobné zásadní křižovatce se nacházíme i dnes. S jedním obrovským rozdílem – národ je tvrdě rozdělen. Lidé se bojí.
Matka všech otázek
V roce 1918 jsme si chtěli vládnout sami, na tom se shodovala drtivá většina společnosti. Podařilo se nám to jen na dvě desetiletí. Potom dlouhých padesát let určoval směr našeho vývoje někdo jiný. Před šestatřiceti lety, v roce 1989 jsme opět toužili mít vládu věcí veřejných ve svých rukou. Zase se nám to na pár let podařilo. Jenže o našem osudu se nyní znovu rozhoduje někde jinde – a nenalhávejme si, že na výsledek těchto rozhodnutí máme nějaký podstatný vliv. Je rok od roku menší, a pokud se podaří europolitikům jejich vysněný úskok, tedy zrušení práva veta při rozhodování v Evropské unii, klesne náš vliv na vlastní osud prakticky k nule.
Problém u nás, v České republice, je v bezhlavé aplikaci hesla „patříme na Západ“. To heslo je trapné. Samozřejmě, že patříme na Západ. Ale matka všech otázek zní: Na KTERÝ Západ patříme? Na Západ Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové, kvetoucí a obdivovaný prakticky celým světem v 80. letech? To je náš vzor? Pokud ano, pak s tím lze souhlasit, protože to byla éra míru, prosperity, posilování svobody a demokracie. S touto vrcholnou érou demokratického a svobodného Západu však má ten současný Západ společného jen velmi málo a ne náhodou jsou v diskusích pro něj hledána úplně jiná jména: antizápad, pseudozápad, východní západ, karikatura Západu a mnohá další, více nebo méně zdařilá.
Bez pečlivého zkoumání a zodpovězení zmíněné matky všech otázek se proto nemůžeme nikdy shodnout na tom, kam chceme patřit a jakou cestou se tam ubírat. Potom ale všechno, co uděláme – bez ohledu na to, jaká vláda zasedne ve Strakově akademii – bude přinejlepším jen polovičaté. Nebo rovnou cestou směrem ke dnu. Bez správné odpovědi na onu kardinální otázku se nedomluvíme na ničem podstatném a namísto řešení narůstajících problémů budeme nadále v houstnoucí zákopové válce ztrácet síly, nervy, peníze a nedejbože časem i krev. Bohužel to není zbytečná obava, protože až příliš často v minulosti krev tekla po nezvladatelně prýštících emocích. Podobných těm dnešním. Většinou vybuzených nějakou vyhrocenou ideologií.
Ideologie rozkladu
Právě krajní ideologie – a v některých oblastech už se nemusíme bát používat výrazu extrémní ideologie – je kamenem na našich nohách, táhnoucím ke dnu jak nás, tak celou Evropskou unii. Ta má stále více závažných problémů, které si způsobuje sama svou přepjatou zideologizovaností politiky, ale i mnoha dalších sfér veřejného života. Tento problém je násoben neschopností (či neochotou) bruselských ideologů přiznat si chyby, včetně těch nejhorších a nejnebezpečnějších. Sklouzáváme tedy do jakéhosi surrealistického orwellovského světa, kde namísto pragmatických řešení bobtnajících problémů jsme svědky „pokroku“ ve formě připevněných víček plastových lahví, extrémních výmyslů typu gender, prznění dětí fanatickou naukou o volbě pohlaví nebo likvidačních totalitních experimentů typu Green Deal. To vše doprovázeno postupným ořezáváním svobody a tlaky na zesilování regulací a kontroly snad už všech aspektů života společnosti.
Nejen odborníci, nýbrž i laici vidí, že vinou Bruselu je Evropská unie na sestupné trajektorii a nabírá takovou rychlost, že je jen otázkou času, kdy přejde do volného pádu. Bohužel volný pád natolik provázaného uskupení zemí nebude znamenat jen nějaké zhoupnutí životní úrovně dolů, ale katastrofu rozměru, jež si většina Evropanů ještě nedokáže představit ani v nočních můrách.
Všechny známky rozkladu jsou na západ od nás nepřehlédnutelné. Hroucení průmyslu, služeb, zdravotnictví, sociální péče, výbuchy násilí v ulicích, náboženský a ideologický fanatismus, otevřené války migrantských gangů, střelba a výbuchy v donedávna klidných a bezpečných městech, terorismus… To vše doprovázeno až dechberoucí neschopností Bruselu a „liberálně demokratických“ politiků se s tím vypořádat. Proto lze zodpovědně prohlásit, že ideologie, která si říká „liberální demokracie“ naprosto selhala ve všech ohledech, přičemž její věrný soudruh a velký bratr progresivismus je už čiré zlo.
Zahrávání si s katastrofou
Možná nejhorším viditelným projevem současných evropských politických elit (při pohledu na jejich výkony by se mnohem více hodilo označovat je za „elity“ nebo pseudoelity) je jejich válkychtivost. Jakoby se docela pomátli. Jejich násilné vlomení do oblasti obrany je teď, v této chvíli pro unii asi tou nejnebezpečnější snahou hned z několika důvodů:
- Brusel nemá do obrany co mluvit. To mu nicméně nijak nezabránilo se násilím vlamovat do míst, kde jednak nemá co dělat, a také tam napáchá mnohem více škod než užitku.
- Obranným paktem je NATO, nikoliv Evropská unie. Do Evropské unie NIKDO nevstupoval (a to od samého počátku nejen EU, ale i EHS a jejich předchůdců) jako do válečnické, či (diplomatičtěji řečeno) obranné aliance.
- Na válku musí být jednotlivé evropské země připraveny průběžně, neustále, a to co nejlépe. Fakt, že evropské státy desítky let vedli nemyslící, často vyloženě tupí politici, kteří všechny důležité věci házeli za hlavu, a že ve vedení NATO byli namísto stratégů úředničtí papaláši a odložení špatní politici, kteří nedokázali alianci na válku řádně připravit, neznamená, že teď má v této oblasti rozhodovat Evropská komise. Ne, nemá. Nesmí. Zejména proto, že v posledních letech (v některých oblastech až desetiletích) Brusel rozvrátil všechno, na co sáhnul. Nesmíme ho nechat rozvrátit také naši obranyschopnost.
Namísto chamtivého obsazování dalších a dalších sfér moci a nadvlády nad národními státy by měly orgány EU řešit krize, které samy způsobily. Jen velmi stručně, namátkou:
- Dokonce i kdysi ekonomicky nejsilnější evropské země se pod nesmlouvavým tlakem bruselského socialismu hospodářsky sesouvají a je jen otázkou času, kdy se při neměnném vývoji začnou hroutit jako domečky z karet. Ideologie Green Dealu už ničí nejen ekonomiku, ale také prosté občany, kteří padají do závislosti na státu.
- Ilegální migrace, již Trump zvládnul za pár měsíců, Evropu ubíjí celá dlouhá, nekonečná léta a Brusel pouze přijímá nespočet zbytečných, mnohdy i vyloženě idiotských deklarací a rozhodnutí, nemajících žádný účinek. Ilegální migraci zvládá Evropská unie tak neuvěřitelně špatně, že se rostoucí počet lidí oprávněně ptá, zda to není od Bruselu třeba nějaký záměr nechat otevřená vrata ilegálním migrantům…
- Evropa se prudce islamizuje, což reálně patří k těm největším nebezpečím vůbec. Co proti tomu dělá Evropská unie? Reaguje na to stejně jako na všechny zásadní jevy. V lepším případě nijak, v horším případě tak, že situaci zhoršuje, nezřídka přímo dramaticky.
Kde jsou demokraté?
Kterýkoliv z těchto krizových jevů způsobených evropskými politiky, nebudou-li neprodleně a především profesionálně, neideologicky řešeny, dokáže Evropskou unii poslat do kolen a uvrhnout ji do katastrofy. Ale následky souběhu všech zmíněných i nezmíněných krizí jsou doslova nepředstavitelné.
Státy střední a východní Evropy, včetně naší země, mají doposud největší šanci se těm nejhorším následkům tragických rozhodnutí EU buď do nějaké míry vyhnout, nebo rozumnými opatřeními, tedy jejich striktním odmítnutím, alespoň zmírnit neodvratné dopady. Musí mít však v čele politiky ochotné myslet bez ideologické slepoty a konat.
To je také odpověď na případnou otázku, proč se text věnovaný výročí zrození našeho státu věnuje z nemalé části situaci v Evropské unii: protože jsme s ní svázaní mnohem více, než je zdrávo. Proto nemáme budoucnost ve svých rukou. O naší budoucnosti se už zase nerozhoduje v Praze, ale jinde. Po Vídni, Berlíně a Moskvě tentokrát v Bruselu. Nemuselo by to být přímo tragické, jestliže bychom mohli být oprávněně přesvědčeni, že se vše děje přísně v demokratickém duchu a v atmosféře jednoznačné svobody. Toto naivní přesvědčení ale dnes vyznávají už jen zaslepení ideologové. Ve skutečnosti reálně chybí dostatek obhájců svobody, včetně obránců svobody slova, a také demokracie.
Bohužel i po stovce let platí – a možná i více než kdy jindy – povzdech našeho prvního prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka: „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty…“ Ano, neskonale smutný je fakt, že zatímco za komunistické totality bylo zvykem říkat „nejsou lidi“, dnes můžeme mnohem oprávněněji říci: „nejsou demokraté“. Respektive je jich zoufalý nedostatek. A s málem demokratů, pravidelně zaštěkávaných nedemokratickými křiklouny či přímo lidmi s totalitním smýšlením (na čemž nic nemění ani jejich verbální výkřiky, kterými sami sebe za demokraty označují) je demokratická a svobodná budoucnost pouhou čirou utopií.
Tož, hezký státní svátek přátelé…
Čtěte také:
Vláda napomáhačů 28. říjen nemá právo slavit, zlobil se Klaus u Obecního domu
Poučení z historie, která bychom si měli připomínat
Zpráva o jednom pokusu o dialog
