Role prezidenta Pavla při vzniku nové vlády je netransparentní

Prezident Petr Pavel zahájil rozhovory s kandidáty na ministry v nové vládě. Protože je ale voják – a nemá tak žádnou politickou zkušenost, jako měli předcházející prezidenti – není vůbec jasné, proč to dělá a co se kolem něj děje.

Vznik nové vlády je v parlamentní demokracii okamžikem, kdy se střetává ústavní rámec s politickou praxí. Ústava ČR jasně stanoví, že prezident republiky jmenuje členy vlády na návrh premiéra. Tento formální akt je však od počátku doprovázen tradicí rozhovorů prezidenta s kandidáty na ministerské posty. Ovšem, až po jmenování premiéra.

Média vesměs dezinterpretují situaci

Politici – prezidenti, jako Václav Havel, Václav Klaus či Miloš Zeman, využívali tyto rozhovory k tomu, aby dotvářeli svou ústavní roli politickým obsahem, ať už jako morální autority, vyjednavači, nebo mocenští hráči. Rozhovory se staly nástrojem, jak prezident mohl nepřímo ovlivňovat složení vlády, a tím posilovat svou pozici v politickém systému.

S příchodem Petra Pavla se tato tradice dostává do nové situace. Pavel není politik, ale voják. Jeho profesní identita je spjata s armádní disciplínou, řádem a hierarchií, nikoliv s politickým vyjednáváním. Proto sotva může rozhovory s kandidáty využívat k politickým manévrům tak, jak to činili jeho předchůdci. Přesto jeho kroky při vzniku vlády jako nastavení harmonogramu, vedení rozhovorů a vyjadřování výhrad k některým kandidátům působí navenek politicky. Média i veřejnost je interpretují podle vzorce, který se ustálil v minulosti, kdy prezidenti jednali politicky.

Kdo vlastně zasahuje do vzniku nové vlády?

Jádro problému spočívá v rozporu mezi Pavlovou nepolitickou identitou a politickým obsahem, který jeho kroky získávají v očích veřejnosti. Pavel sám je stěží schopen dotvářet ústavní roli prezidenta politickými prostředky, ale jeho okolí, které tvoří poradci s politickou zkušeností, mu tento rámec s největší pravděpodobností dodává. Tím vzniká paradox, kdy je prezident voják vnímán jako politický aktér, protože jeho kroky jsou interpretovány optikou tradice a mediálního očekávání. Politický obsah se tak nevytváří přímo jeho osobností, ale prostřednictvím jeho týmu a způsobu, jakým média jeho jednání popisují.

Problém je ostřejší než u předchozích prezidentů právě proto, že Pavel není politik. U Havla, Klause či Zemana bylo zřejmé, jaké politické cíle sledují. U Pavla však nevíme, co sleduje jeho okolí, jaké jsou politické záměry jeho poradců a zda jejich vliv nepřekračuje hranice ústavního rámce. Tato nejasnost posiluje pocit, že nikým nevolení lidé mohou fakticky zasahovat do procesu vzniku vlády, což je z hlediska ústavnosti problematické.

Řešením je návrat k ústavnosti

Dostali jsme se do situace, kdy prezident voják působí politicky, aniž by byl skutečným politickým hráčem. Politický obsah jeho kroků se rodí spíše z okolností, které představuje tradice, vliv poradců či mediální interpretace, než z jeho vlastní politické zkušenosti.

To otevírá otázku, zda by se v takové situaci nemělo striktněji trvat na dodržování ústavnosti, aby se zabránilo tomu, že nikým nevolení lidé fakticky dotvářejí roli prezidenta v procesu vzniku vlády.

Čtěte také:
Hlava XXII na český způsob
Babiš jedná pragmaticky a prezident využívá ústavní mezery
Opouští Česko parlamentní demokracii a míří k prezidentskému systému?