Poselství papeže Františka

Velikonočním poselstvím, které už sám nemohl číst, se rozloučil, zástupům na Svatopetrském náměstí ještě požehnal. Hned v úvodu sdělil tezi, kterou asi nebudou mainstreamová média příliš citovat: „Kristus vstal z mrtvých! V tomto oznámení je obsažen celý smysl naší existence, která není stvořena pro smrt, ale pro život. Velikonoce jsou svátky života! Bůh nás stvořil pro život a chce, aby lidstvo znovu povstalo! V jeho očích je každý život vzácný! Život dítěte v matčině lůně, stejně jako život starých nebo nemocných lidí, kteří jsou ve stále větším počtu zemí považováni za lidi, jichž je třeba se zbavit.“

František vykonával úřad ve světě nakaženém pokrokářstvím

V době, kdy Evropu zachvátila ideologie smrti (potraty, eutanazie, válka), je to sdělení dosti jasné. Vedle výzvy k míru ve dvou hlavních konfliktech – Gaza a Ukrajina – upozornil i na další místa, kde je situace vážná – Arménie a Ázrebájdžán, Afrika, Barma, Libanon, Jemen, Sýrie: „Žádný mír není možný bez skutečného odzbrojení! Potřeba, aby si každý národ zajistil vlastní obranu, se nesmí změnit ve všeobecné závody v novém vyzbrojování.“

Před svým žehnáním městu a světu se Svatý otec setkal s americkým viceprezidentem J. D. Vance. Těsně před velikonočním Triduem (třídením) jsem dočetla Vancovu knihu Americká elegie (Memoáry o krizi rodiny a kultury). Je zajímavé, že stejně jako papež František, i Vance pochází z dělnické rodiny. Je to neuvěřitelný příběh člověka, který se z velmi nízkých poměrů vypracoval na viceprezidenta USA. A navíc příběh zbožného katolíka.

Velmi mě udivilo, když jsem si na síti X přečetla post režiséra Jiřího Hřebejka, na který upozornil senátor Zdeněk Hraba. A napadlo mě, zda si pan Hřebejk vyslechl velikonoční poselství papeže, které by ho mohlo chytit za srdce: „Mír není možný tam, kde neexistuje náboženská svoboda nebo kde neexistuje svoboda myšlení a projevu a respekt k názorům druhých.“

Myslím, že jakkoli byla někdy papežova vyjádření vykládána jako „modernizace“ katolické církve, byl Svatým otcem, který hlídal základní hodnoty katolíků. Byť se progresivisti snažili jeho slova mnohdy využít pro svou pomatenou ideologii. Jako příklad může sloužit papežova reakce na synodalitu (jejíž proces zahájil) v Německu, z níž vzešly požadavky na zrušení celibátu či kněžské svěcení pro ženy. Papež František na to reagoval tak, že pro tyto požadavky přece existují protestantské církve, kde je to možné.

Papež František byl skromný, naslouchající a vnímající bolesti lidí. Možná právě proto, že přišel z jiného světadílu, z míst, kde není evropská „lehkost bytí“, byl připravený stát na straně potřebných. A vykonal ještě jednu důležitou věc – vybalancovával respekt ke katolické církvi ve světě plném ideologie smrti.

Bůh ho povolal domů ve zvláště milostivé době, v době před nedělí Božího milosrdenství.

Čtěte také:
Zelený čtvrtek nám může otevřít oči
Velká tíha Velkého pátku
S Bílou sobotou stoupáme vzhůru