Strašení krajní pravicí jako kouřová clona

Pro začátek jen drobná předesílka: Nikdo soudný nebagatelizuje ono metaforické hnědé zlo. Jeho propagování a popírání je dle českého právního řádu trestné a je to tak naprosto v pořádku.

Problém ovšem nastává, když je toto hnědé zlo zneužíváno politickým marketingem ke strašení. Pokud totiž ti největší antifašisté označují nálepkou nacisty každého, s kým jen trochu nesouhlasí a kdo není z jejich úhlu pohledu dostatečně radikální (levičák), sami tímto přístupem ten hnědý extrém relativizují, protože tím ztrácí punc něčeho absolutně bezprecedentního. Prostě nelze ani vzdáleně srovnávat mainstreamového a středopravého křesťanského demokrata Friedricha Merze s libovolným nacistou jen proto, že kraluje průzkumům předvolebních preferencí Němců a levice to nemůže rozdýchat. Tyto šílené paralely a totální rozmělňování významu jednotlivých slov jsou jen nezodpovědným a slabomyslným projevem naprostého nevkusu a neúcty.

Rudá a hnědá strana téže mince

Další věcí, jež by vydala na samostatnou historiografickou analýzu, jsou samy ty definice. Pravdou totiž je, že levicový extrém a deklarovaný „pravicový extrém“ jsou s pár odlišnými znaky totéž. Přičemž neleží ani na úsečce, ani na tzv. podkově, nýbrž na kruhu, na jehož obvodu v jednom ne zcela určitém bodě dochází k přechodu, k fúzi rudé a hnědé. Komunisté a národní socialisté se historicky nenávidí nikoliv proto, že by snad byla jejich vidění světa tak výrazně odlišná a vzdálená, ale proto, že si obě ideologické skupiny úplně jednoduše konkurovaly.

Z tohoto důvodu nacionální socialista Adolf Hitler životně nutně potřeboval očernit německé komunisty, vyrobit záminku a zlikvidovat je. Po požáru Reichstagu v únoru roku 1933 a následných parlamentních volbách v březnu téhož roku to byli komunisté, kterým byly jako jediným anulovány mandáty. A byli to komunisté, kdo mezi prvními zamířili do koncentračních táborů. Hitlerův nejpřirozenější konkurent byl zdecimován. Z obdobných důvodů hlásal sovětský vůdce, internacionální socialista Stalin (stejně jako dnes Vladimir Vladimirovič Putin) důslednou denacifikaci a propagandisté Sovětského svazu vyrobili umělý narativ o „krajně pravicových nacistech“.

To, že dnes média a intelektuální kruhy zaměňují standartní národně-konzervativní, z ekonomického hlediska zejména pravicově populistické politické proudy za ultra-levicový národní socialismus 30. a 40. let hitlerovského typu (s tichým pomrknutím, že jde v podstatě o totéž) a celé to rámují absurdním termínem „krajní pravice“, je obyčejný podvod, nesmyslný blábol a ve svém důsledku drtivé a přežívající vítězství bolševické (v pravém slova smyslu) kremelské propagandy. Západní, dalo by se říci, že i globální politologie, z podstaty poměrně laxní a gumový obor, se tehdy prostě přizpůsobila interpretaci vítěze druhé světové války, zahodila staleté poznatky a tento paskvil tlumočí dodnes. V tomto textu tedy nebudeme opakovat starou stalinistickou propagandu a budeme se držet pracovní terminologie: rudý extrém a hnědý extrém.

„Krajní pravice“ jako kouřová clona

Jako by nestačilo, že se používají špatná a manipulativní označení, ještě se straší. A straší se něčím, co ani náhodou nezrcadlí žitou realitu. Pakliže by se nám na ulicích šikovaly hajlující obludy vyzývající ke genocidě „méněcenných“ – ať už by tím myslely kohokoli – bylo by namístě příliš se nezaobírat radikální levicí a bít na poplach před těmito neonacisty. To zcela určitě. Ale nic takového se naštěstí neděje. V Evropě zkoumáme lupou fašistického mravenečka, zatímco se nám – jak se nad ním krčíme – chystá zasadit smrtící úder ultra-levicový golem, kterého jsme si za prvé sami vytvořili a za druhé ho roky necháváme posilovat a růst z importovaného islamismu.

Evropu neovládli žádní nacisté, dokonce ani krajní pravičáci (třeba mileiovského typu), nýbrž jakási zvláštní odrůda progresivistické levice, která tento kontinent po malých krůčcích setrvale devastuje prostřednictvím řady ideologicko-politických zvěrstev. Výraznou položkou, takovým evergreenem progresivní levice, kterého jsme se už dotkli, je masová migrace. Za cenu mnoha mrtvých a zmrzačených, za cenu horentních sum, za cenu ničení vlastního kulturního dědictví se Evropa dlouhé roky nechává zaplavovat vlnami nelegálních imigrantů, kteří s sebou mimo jiné přináší – pro údajnou „krajní pravici“ tak charakteristický – brutální antisemitismus. Z jejich strany dochází k útokům na Židy, na synagogy, na propalestinských demonstracích dochází k hajlování, vedle komunistických a islamistických symbolů se tam objevují svastiky…

Jako příklad by nám mohla posloužit jedna čerstvá událost z Říma, kde ilegál ze severní Afriky zkopal a zbil za denního světla na ulici osmiletého chlapce, jenž měl na hlavě nasazenou jarmulku. Jeho matku, která se ho ještě s další ženou pokoušela chránit, ohrožoval tento Afričan ostřím rozbité skleněné láhve. Takové věci se ale v Evropě dějí každý den. Dlouhodobě dochází kvůli islamizaci a nárůstu nenávisti a kriminality v západní Evropě doslova k exodu Židů, jenž je srovnatelný snad jen s předválečnými a poválečnými lety.

Kdo je tady ten extremista?

Kdo je v tomto případě tedy tím extremistou? Ten chlapec a jeho matka? Pravicová premiérka Meloniová, která vzdor zpolitizované italské justici, různým NGOs a Bruselu nelegální migraci a islamizaci tlumí? Nebo ten agresivní migrant a spolu s ním politické strany, které masovou migraci podporují? A kdo je ten extremista v Německu? Syřan, který najel před Vánocemi autem do davu lidí, kteří si užívali magdeburgské adventní trhy? Nebo předsedkyně AfD Alice Weidelová, které se na vzpomínkové akci za oběti tohoto teroristického útoku při projevu zlomil hlas pláčem?… „Mí přátelé, znovu to zopakuji. Chceme, aby se v naší zemi něco konečně změnilo. Chceme žít opět v bezpečí. Nechceme nadále sledovat truchlící matky, které tak nesmyslným, a tak brutálním způsobem ztrácí své děti…“ Toto není řeč nebezpečné extremistky.

V Evropě ale raději zcela tragikomicky řešíme, jaké gesto kde použil americký miliardář Elon Musk…

Rakušanovo faux pas

Svůj bizarní přesah má ale tato problematika i u nás v České republice, kde se ministr vnitra a hlavní schvalovatel migrační zrady Vít Rakušan rozhodl na Mezinárodní den památky obětí holokaustu zareagovat tweetem, do kterého vedle nacismu nesmyslně zakomponoval tematiku spalovacích motorů a elektromobilů a k němuž připojil jakýsi spot neapolského umělce, který zpodobňuje zmíněného Elona Muska jako Adolfa Hitlera.

Stejným způsobem tento Eduardo Castaldo vyobrazuje izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. Izraeli, který považuje za „zemi apartheidu“, mírně řečeno nefandí. Ve své zemi „nevítá sionisty“ a je na to hrdý. Propaguje nejextrémnější levicový subjekt, který je v Itálii k mání. Nesnáší Meloniovou… Prostě a jednoduše: Kruh se nám hezky uzavírá.

Čtěte také:
V Německu přestává legrace. Soudy už trestají i za humorné fotokoláže
V některých ohledech už v Německu žijeme podobně jako ve druhé polovině třicátých let, říká Petr Bystroň
Petr Bystroň: Překročili jsme už hranici, kde začíná totalita