Rozhovor Petra Pavla pro zpravodajský portál iDNES naznačuje, že prezident zahájil promyšlenou a systematickou ofenzivu v oblasti obrany, bezpečnosti a zahraniční politiky. Nejde o jednotlivé výroky, ale o souvislou snahu posílit faktickou roli prezidenta v oblastech, které česká Ústava svěřuje vládě. Ta tuto ofenzivu spíše bagatelizuje nebo ignoruje, protože se soustředí na plnění svého programu. Tím však vytváří institucionální vakuum, které prezident vyplňuje – a to je chyba, která může mít dlouhodobé následky.
Pavlův rozhovor pro iDNES obsahuje několik pasáží, které podle mě jasně naznačují, že se prezident snaží vstoupit do kompetencí vlády. Nejvýmluvnější je jeho prohlášení, že bude jednat přímo se zbrojaři: „…bude potřeba komunikovat napřímo například i se zástupci Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu.“ Jednání se zbrojaři je přitom výlučná pravomoc ministerstva obrany. Hlava státu nemá žádnou ústavní kompetenci vstupovat do akvizičních procesů, koordinovat obranný průmysl nebo vytvářet strategické vztahy s dodavateli zbraní. Tímto výrokem prezident přebírá roli resortu obrany, vytváří paralelní mocenský kanál, posiluje svou pozici v oblasti bezpečnosti a oslabuje vládu.
Dalším markantním momentem je Pavlovo hodnocení vládní obranné politiky. Když říká, že „někteří naši spojenci začínají vyjadřovat obavy, jestli se některými kroky nevzdalujeme společné cestě“, staví se do role hlavního garanta závazků vůči NATO. To je opět pravomoc vlády. Prezident tím vytváří dojem, že vládní kabinet je nedůvěryhodný, zatímco on je ten, kdo „hlídá“ bezpečnostní směřování státu. V parlamentním systému je to zásah do samotné podstaty výkonné moci.
Pavel zároveň překrucuje skutečný důvod svého sporu s vládou. Tvrdí, že šlo o „ústavní praxi“ a „proceduru“, nikoliv o obsah zahraniční politiky. Tím zakrývá fakt, že mu vláda odmítla umožnit zastupovat stát navenek, protože podle ní nereprezentoval její zahraniční politiku. Prezident vytváří legendu, že on je ten, kdo jedná v souladu s Ústavou, zatímco exekutiva je ta, která „porušila pravidla“. Spor se snaží prezentovat jako technický, nikoliv politický. Tím veřejně šíří legendu, která mu umožňuje posilovat roli hlavy státu bez toho, aby to vypadalo jako mocenský boj.
Odpověď na otázku, v čí prospěch prezident jedná, není nijak složitá. Obranný průmysl preferuje centralizaci moci. Zbrojařské firmy mají zájem na rychlých rozhodnutích, méně transparentních procesech, přímých kontaktech a menším počtu aktérů. Silný prezident je pro ně výhodnější než vláda pod parlamentní kontrolou. Pavel má navíc vojenský profil, který je pro obranný průmysl čitelný, kompetentní a profesně blízký. Jeho kroky odpovídají snaze posílit prezidentský úřad, vytvořit precedenty, rozšířit praxi a posunout systém směrem k poloprezidentskému modelu. To je přesně to, co obranný sektor může podporovat, protože mu to usnadňuje prosazování velkých zakázek.
Vláda však proti této ofenzivě mnoho nečiní
Vláda se tváří, že má „důležitější úkoly“. Tím umožňuje vznik institucionální expanze bez formální změny Ústavy. Prezident buduje precedenty, které Strakova akademie neblokuje. Každý krok Pavla, který vládní kabinet toleruje, se stává součástí ústavní praxe. Za rok může být běžné, že prezident jedná se zbrojaři, hodnotí obrannou politiku, vystupuje jako hlavní aktér NATO politiky a kritizuje exekutivu za bezpečnostní směřování státu. Vláda tím bezděčně sama podkopává parlamentní systém.
Pokud chce Strakova akademie zabránit institucionální expanzi Petra Pavla, měla by přestat přecházet jeho ofenzivní jednání a přejít v tomto konfliktu z politické roviny do roviny právní. Každý krok prezidenta mimo jeho kompetence by měl být odmítnut, právně vymezen a označen za zásah do výkonné moci. Poslanecká sněmovna by měla aktivovat svou kontrolní funkci a přijímat usnesení o kompetencích hlavy státu. Kromě toho může kabinet omezit Pavlův přístup k obranným informacím na povinné minimum a zpřesnit zákony, které výslovně uvádějí, že prezident není ten, kdo rozhoduje v oblasti obrany. Pokud Hrad překročí rámec své role, je tu možnost využít kompetenční žalobu u Ústavního soudu.
Přehlížení není strategie. To je kapitulace. Pavlova ofenziva není náhodná. Je to promyšlený pokus posílit roli prezidenta v oblasti obrany a bezpečnosti – v oblasti, kde má profesní autoritu a kde je pro obranný sektor přirozeným partnerem. Pokud vláda nezačne jednat, Pavel vytvoří precedenty, které budou využitelné i pro jeho nástupce. Český parlamentní systém se tak může posunout směrem k poloprezidentskému modelu, aniž by se změnil jediný článek Ústavy.
Čtěte také:
Kterak se pan prezident Petr Pavel zase a znovu odkopal
Město duchů aneb Případ prezidenta, který pronásledoval summit
Proč je prezident Pavel tlačen do role spolutvůrce zahraniční politiky?
