Poučení z historie, která bychom si měli připomínat

Kdyby Tomáš Garrigue Masaryk věděl, že po víc než sto letech od boje za naši nezávislost bude český národ znovu hledat cestu ven z „moderního vězení národů“, možná by se dnes usilovněji zajímal o stavbu plotu kolem Bruselu než o zakládání demokratického státu. Co nám tedy říká nedávný odkaz 28. října 1918? Že bychom měli střežit svou suverenitu lépe než průměrný Evropan svoji peněženku při návštěvě turistického centra.

Před týdnem jsme si připomněli den, kdy se český a slovenský národ vymanily z područí habsburské nadvlády a získaly samostatnost v podobě nového státu – Československa. Tato událost není jen historickým mezníkem, ale i důležitým odkazem pro dnešní dobu. S odvahou a vizí naši předci bojovali za národní nezávislost, demokracii a právo rozhodovat o svém osudu. Dnes se tyto hodnoty ocitají pod tlakem a je naší povinností o ně znovu bojovat.

Evropská federace jako nové vězení národů?

Rakousko-Uhersko bývá historiky oprávněně označováno jako „vězení národů“. Ty malé byly potlačovány a nemohly svobodně vyjadřovat své zájmy, což vedlo k dlouholetému národnímu útlaku. V roce 1918 si český národ a jeho vůdcové uvědomili, že jejich budoucnost leží v osvobození od cizí nadvlády a získání plné suverenity.

Stejné nebezpečí však číhá i dnes, a to ve formě centralizující se Evropské unie, která se stále více snaží prosazovat nadnárodní řízení nad suverénními státy. Evropská federace je potenciálním následníkem Rakousko-Uherska. Nadnárodní instituce, jako je Evropská komise, postupně přebírají kompetence, které náleží jednotlivým státům. Z Bruselu zaznívají hlasy volající po „evropském občanství“, ale kde v tomto konceptu zůstává náš národ, jeho historie, jeho jazyk a jeho právo rozhodovat o svých záležitostech? Při pohledu na 28. říjen je zřejmé, že boj o svobodu a nezávislost nebyl jednou provždy vyhraný – i dnes musíme být připraveni hájit své zájmy před znovuzrozeným „vězením národů“.

Od získání demokracie k její ztrátě

Rok 1918 přinesl nejen samostatnost, ale i zavedení demokratických principů. Naši předci věřili, že demokracie je cestou ke svobodné společnosti, kde každý hlas má svou váhu a politické rozhodování vychází z vůle občanů. Tímto krokem se Československo zařadilo mezi moderní demokratické státy a bylo ukázkou toho, že malé národy mají právo na svůj vlastní hlas a budoucnost.

Dnes však čelíme nebezpečí tzv. liberálního post-demokratismu, který demokratické hodnoty de facto vyprazdňuje. Úzké skupiny politických elit a byrokratů ztrácejí spojení s běžnými občany, což vede k odcizení a postupné ztrátě demokratického vlivu na rozhodování. Demokracie byla v roce 1918 výsledkem boje a obětí. Neměli bychom připustit, aby byla dnes oslabena nevolenými nadnárodními strukturami a liberální elitou, která ignoruje vůli národa.

Aspekt nezávislosti a suverenity

Vznik Československa byl také projevem silné touhy po nezávislosti a suverenitě. Naši předci odmítli, aby o jejich budoucnosti rozhodoval někdo jiný než oni sami. Dnes je ale tato základní hodnota zpochybňována centralizací moci na evropské úrovni.

Na rozdíl od roku 1918, kdy se naši lídři rozhodli postavit proti Habsburkům a vyhlásit suverénní stát, se dnes mnozí čeští politici podvolují tlaku Bruselu a vzdávají se našich národních zájmů. Suverenita není jen staromódní pojem – je to základní pilíř, na kterém stojí naše nezávislost. Je třeba si uvědomit, že pokud se vzdáme práva rozhodovat o našich věcech, riskujeme opakování historie, kdy se staneme pouhým přívěškem mocností.

Potřeba silných lídrů a nezávislé zahraniční politiky

Naše moderní historie ukázala, že nedostatek silných a nezávislých lídrů může vést k tragickým důsledkům. Rok 1938-1939 znamenal nejen zradu od našich spojenců, ale bez boje jsme byli nuceni se vzdát pohraničních oblastí a poté celého území ve prospěch nacistického Německa. Tento temný milník naší historie „krásně“ ilustruje, co nastane, když se příliš spoléháte na ochranu spasitelů z dalekých krajin a zejména nejste-li schopní uspořádat vztahy se svými sousedy (především Polskem).

Rok 1968, kdy nás zradili naši „soudruzi“ a provedená invaze vojsk Varšavské smlouvy jako reakce na Pražské jaro, je dalším příkladem selhání našich elit. Tehdejší českoslovenští představitelé se nedokázali poučit z maďarského pokusu o „demokratizaci“ a výsledkem byla „bratrská“ okupace. Obě události nám ukázaly, že slabá zahraniční politika a nedostatek odvahy ochránit své zájmy mohou mít katastrofální následky.

Dnes je zapotřebí lídrů, kteří budou mít odvahu hájit české zájmy a nebudou jen pasivními vykonavateli pokynů zvenčí. Silná zahraniční politika by měla být pragmatická, založená na pevném národním základu a ochraně suverenity, která však není současně sebevražedná.

Skvělým příkladem může být Ukrajinská diplomacie od Majdanu po „Speciální vojenskou operaci“. Místo toho, aby se ukrajinští představitelé soustředili na pragmatickou zahraniční politiku, která by vedla k přijatelnému výsledku ukrajinské krize (např.: členství v EU, nečlenství v NATO, neutralita, navrácení území s možnou vnitřní autonomií, omezení jazykové perzekuce menšin), svým diplomatickým postupem se dostali do situace, kdy na jejich města dopadají rakety.

Odpovědnost vůči budoucím generacím: Velké ambice a dlouhodobá vize

Naši předci měli velké plány pro budoucnost národa. Jedním z vizionářů byl Jan Antonín Baťa, který snil o tom, že Československo bude jednou státem pro 40 milionů lidí. Tato ctižádost odrážela nejen optimismus, ale i víru ve schopnosti národa vybudovat silný a prosperující stát. Kde jsou dnes takové ambice? Proč se spokojit s úpadkem a rozpuštěním v anonymní evropské identitě, když naši předci bojovali za něco mnohem většího?

Naší odpovědností je zajistit, aby naše děti a vnuci měli stejnou příležitost žít v silném a nezávislém státě. Měli bychom se inspirovat odvahou a vizemi minulých generací a nerezignovat na naši suverenitu a identitu. Pokud se chceme skutečně inspirovat odkazem 28. října, musíme si uvědomit, že suverenita, demokracie a národní identita nejsou samozřejmostí ani zaručené jednou provždy. Jsou to hodnoty, o které je třeba neustále pečovat a chránit je před vnějšími i vnitřními hrozbami.

Naši předci nám ukázali, že i malý národ má sílu rozhodovat o své budoucnosti, pokud má jasnou vizi a odvahu ji prosadit. Dnes je naší povinností, abychom si jejich boj i odkaz připomínali nejen jako historickou událost, ale jako výzvu k tomu, abychom byli aktivními občany a strážci své svobody. Osmadvacátý říjen není jen o připomínání minulosti, ale i o budování budoucnosti, kde národní suverenita, demokracie a hrdost zůstanou neotřesitelnými pilíři naší společnosti.

Čtěte také:
Vláda napomáhačů 28. říjen nemá právo slavit, zlobil se Klaus u Obecního domu
Zpráva o jednom pokusu o dialog
Slavná místa české historie: Centrum Prahy a vznik Republiky v roce 1918