Z průzkumu Eurobarometru vychází Česká republika jako vůbec nejskeptičtější členský stát Evropské unie. Velmi pozitivně vnímá dle průzkumu EU pouhá dvacetina Čechů, spíše pozitivně ji vnímá třicet procent respondentů. Sedm procent respondentů pak vnímá EU velmi negativně a dvacet procent spíše negativně. Kdesi v rámci širokého neutrálního stanoviska lavíruje 37 procent respondentů.
Tato data mluví jasně a znamenají, že zhruba dvě třetiny Čechů a Češek Bruselu příliš nedůvěřují. Valnou většinu z nich EU aktuálně nepřesvědčuje o své vlastní smysluplnosti. Nabízí se otázka – a nechme ji otevřenou – zdali je to vzhledem k tomu, co Brusel Evropě a Evropanům aktuálně páchá, hodně nebo málo… S přihlédnutím k tomu, kolik věnují bruselské instituce energie a finančních prostředků na oblbování svých poddaných (kteří si to skrze daně sami proti sobě financují), jsou však taková čísla nedůvěry stejně a na každý pád dosti tristním vysvědčením.
O překvapení se však nejedná. Posledním pořádným průzkumem českého veřejného mínění o Evropské unii byly přece loňské volby do Evropského parlamentu (v nichž, podotýkám, volí zejména probruselsky ladění spoluobčané) – a i v těch se čeští voliči vyjádřili poměrně jasně. O většině českých zástupců s euroskeptickým programem (pokud jde stejně tak o uvěřitelně „euroskeptickou většinu českých zástupců“, nechávám na posouzení čtenáře) bylo jasno již v pozdních večerních hodinách 9. června loňského roku, kdy volební výsledky zveřejnil Český statistický úřad.
Když se člověk pokusí české europoslance nějak jednoduše roztřídit, má před sebou na konci té činnosti čtyři základní různě velké hromádky: totální fanatické a vše odkývající eurohujery, mnohdy oportunistické, přesto docela racionální a k fungování Bruselu skeptické tzv. „reformisty“, otevřené euroskeptiky a pak okrajové exitáře. Těch prvních český volič vyslal do Bruselu škodit jen šest. Druhá skupina by pak snesla tři jména. Czexitáře máme v Evropském parlamentu jednoho. Zbylou jedenáctku lze zařadit mezi zmíněné euroskeptiky.
Diskuze o umístění v jednotlivých hromádkách se připouští, podstatný je však onen poměr „euroskeptiků“ a „eurohujerů“. A tam je to patnáct ku šesti. Šest eurohujerů a patnáct lidí, kteří jsou buďto autenticky euroskeptičtí, popřípadě se přetvařují, ale alespoň kandidovali ve svém základu s kritickým politickým programem vůči EU.
Antidemokratičnost eurobyrokratického přístupu
Není tedy divu, že se většinový český občan necítí být bruselským establishmentem reprezentován a že nechová žádnou velkou důvěru k od reality zcela odtrženým lidem pobývajícím v jejich věžích ze slonoviny – falešným elitám, které za podstatu a náplň své práce považují vymýšlení všemožných nesmyslů a těch nejzvrhlejších regulací a důsledné ne-hájení zájmů vlastních voličů (když už nejde o pouhé dosazené a nikým nevolené byrokraty, jako je tomu v případě eurokomisařů). Celé toto nezdravé prostředí pak nahrává kolosální korupci, ale především je – a tím se obloukem dostáváme zpátky na začátek – inherentně nedemokratické, do jisté míry až antidemokratické, tedy „vůli lidu aktivně bránící“.
Nejedná se přitom o žádnou vadu na kráse, chybičku, která se omylem vloudila, nějaké nedopatření… Tuto antidemokratičnost má celý ten eurobyrokratický systém naprosto záměrně v genech. Pakliže by Evropská unie byla demokratická, neplnila by své skutečné funkce, které jsou v reálu mnohem temnější, a především zcela odlišné od funkcí proklamovaných a propagovaných. Případná demokratičnost EU je však sama o sobě pouhopouhou hypotézou, poněvadž tento moloch nemůže být skutečně, v pravém slova smyslu demokratický – i kdyby jej lidé, kteří jej ovládají, stokrát demokratickým mít chtěli.
Celá ta nedemokratičnost spočívá v propastném demokratickém deficitu, který je tomu, co dnes představuje Evropská unie, zkrátka daný. Bohužel. Na závěr té úvahy si dopomůžu parafrází okřídlených slov polského antikomunistického filozofa a shodou náhod též bývalého europoslance za PiS Ryszarda Legutka, který je pronesl na plénu Evropského parlamentu tváří v tvář strnulé eurohujerské většině konsensu evropského úpadku.
Tento významný polský konzervativec ve zkratce tvrdí, že Evropská unie nemůže být dost dobře demokratická, když jí chybí to nejdůležitější a demokracii podmiňující – evropský démos. Evropská unie, dle jeho názoru, vysílá falešný vzkaz, že reprezentuje jakýsi „evropský démos“. Nic jako „evropský démos“ však není a ani nebude. Domnívám se, že není co dodat.
Čtěte také:
Regulace fotbalu či výška policistů. Unie má recept na všechno krom skutečných problémů
Evropská unie je založena na nerespektování rozhodnutí voličů. Bude hůř?
Evropské antihodnoty
