Válka na Ukrajině: Existuje plán B?

Problém je podle mého soudu v přesvědčení, podle nějž je Vladimir Putin roven Hitlerovi, s nímž v žádném případě nemůžeme vyjednávat, neboť nedodržuje žádné dohody.

List New York Times v současnosti přiznává, že nyní má Rusko pod kontrolou o téměř 200 km2 rozsáhlejší území, než na začátku letošního roku. Argument, že Kyjevu stačí dát veškeré zbraně, munici a vojenské vybavení k vypuzení ruských okupantů, pokulhává. Obzvlášť vezmeme-li v potaz vyjádření Pentagonu o nedostatku financí na zbraně a stávající půtky v Kongresu. S nedostatkem zbraní se navíc potýkají také evropští partneři USA. Zkrátka a dobře, NATO na rozdíl do Ruska není připraveno na vedení konvenční války v Evropě.

Je samozřejmě pohodlné vytahovat Adolfa Hitlera takřka při každém vojenském dobrodružství, do kterého se Západ zapojí; vždyť „Hitlerem“ byl nejeden (ne)přítel Bílého domu, ať už hovoříme o panamském diktátorovi Noriegovi, Saddámu Husajnovi či Bašáru Asadovi. Jedná se o nefér argumentaci známou jako „reductio ad Hitlerum“, jež má vykreslit nasazení vojenské síly či realizaci proxy války jako boj Dobra proti ultimátnímu Zlu. A jak známo, s Hitlerem se nevyjednává; v úvahu přichází jedině jeho totální porážka ve válečném poli.

Jestliže Kreml porušoval různé dohody či z nich vystupoval, totéž lze prohlásit i o Západu. Nemusíme jít až k opakovaným verbálním slibům daným Gorbačovovi o nerozšiřování NATO – což důkladně zdokumentoval americký národní bezpečnostní archiv; stačí si vzpomenout na unilaterální odstoupení USA od smlouvy ABM, INF či dohody o otevřeném nebi nebo na sabotáž Minských dohod, jak otevřeně přiznala Angela Merkel.

Pokud je Vladimir Putin válečným zločincem, což nikdo příčetný nerozporuje, totéž platí i pro George W. Bushe a Tonyho Blaira, kteří se v posttrumpovské době těší pověsti vážených státníků, místo aby si odpykávali doživotní trest za nelegální invazi do Iráku. A to ideálně v cele s Vladimirem Putinem. Dále nechápu, kde se vzala updatovaná teorie domina, tedy, že po uchvácení Ukrajiny by mohly padnout další země. Opět se zdá, jako by se z hrobu vynořoval přízrak Adolfa Hitlera.

Zkrátka a dobře, je dětinské líčit komplexní geopolitické otázky jako pohádku pro děti o Dobru a Zlu.

Ti, kdo tak jako autor těchto řádků podporují restart diplomatických jednání, samozřejmě nemohou s jistotou předvídat, že trnité rozhovory dospějí ke kýženému výsledku. Jenže je naprosto kriminální se o navázaní diplomatických rozhovorů ani nepokusit. Vždyť v sázce jsou lidské životy!

V současnosti Ruská federace okupuje zhruba 18 procent ukrajinského území, kde před válkou žilo převážně ruskojazyčné obyvatelstvo. S chýlícím se koncem ukrajinské protiofenzivy hrozí, že Kreml zahájí vlastní ofenzivu a nakonec odřízne Ukrajinu od Černého moře. Jeho cílem není podmanění si celé Ukrajiny, na což očividně nikdy neměl vojenské kapacity, nýbrž vytvoření dysfunkčního pahýlového státu, který by v očích kremelských předáků nepředstavoval pro Rusko žádnou hrozbu. Podle Johna Mearsheimera by Rusko nakonec mohlo uloupit až 40 procent ukrajinského území, budou-li boje i nadále pokračovat a Kyjev získá balistické střely ATACMS s doletem 300 kilometrů.

Zajímalo by mne tedy, zda proponenti vyzbrojování Ukrajiny až do konečného vítězství mají nějaké pochybnosti o této strategii, či počítají s plánem B – jakousi „exitovou strategií“?