Jak nás informovala Česká televize, s podmínkou odešel od soudu senior z Prachaticka, který zaslal několik výhrůžek prezidentovi Petru Pavlovi, ministryni obrany Janě Černochové, senátorce Miroslavě Němcové a také jednomu europoslanci. Bude pod dohledem probačního úředníka, musí zaplatit 10 tisíc korun a absolvovat program, kde se mimo jiné bude učit empatii. Soud konstatoval vinu těmito slovy: „Obviněný J. J. byl uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osoby.“
To je zdánlivě banální příběh. A rozhodně ne první svého druhu. Roku 2021 se rozjela soudní mašinérie proti mladíkovi, který podobně koncipovanými způsoby (výhrůžkami) protestoval proti lockdownu. V roce 2018 stál před soudem jiný muž, protože psal na sociální sítě nějaké nesmysly, od nichž se slušný člověk spíše odvrací. Ještě o rok dříve za podobný čin vyfasovala podmínku jakási občanka z Tachovska. Co to znamená? Opravdu směřujeme k brutálnímu světu, kde vládne zákon silnějšího (či spíše hlasitějšího)? A zamyslel se někdo už vážněji nad tím, proč se tolik zloby do veřejné komunikace vůbec dostává?
Nabídnu jedno z možných vysvětlení. V posledních cca patnácti (a velmi intenzivně nejméně deseti) letech se celou zemí rozmohl neustálý refrén omílající donekonečna pojem „rozdělená společnost“. Mainstreamová média sloužící jedné (té liberální) části politické scény začala jak na běžícím páse obviňovat kohokoliv, kdo se jen pokusil vyjádřit pochybnost nebo nějaký odlišný argument vůči oficiální doktríně, z toho, že právě takový rozvrací společnost a kope ty příkopy. Přijatelní najednou začali být jen ti, kdo slepě papouškovali oficiální teze a „pravdy“, což zesílilo po vítězství liberálních politiků v roce 2021 ve volbách do Poslanecké sněmovny.
Boj s vnitřním nepřítelem
Naráz se začaly zakládat vládní úřady pro dezinformace a naplno vzplanul starým dobrým termínem označený boj s vnitřním nepřítelem. Velká část mediální, odborné či akademické sféry přestala jakoby existovat, zmizela z obrazovek a reproduktorů a de facto pod tlakem tohoto politického násilí se – mnohdy nerada – přestěhovala do prostředí alternativních médií, kde našli svobodu pro vyjádření svého názoru. Z toho je patrné, kdo tu válku slov začal: oficiální progresivističtí politici, neschopní vykonávat odborně svou práci a odmítající diskutovat s oponenty. To už dobře známe z minulosti. Tehdy se tomu říkalo rozvracení republiky, dnes to má nový název – činnost ve prospěch cizí moci. Obojí je stejně prázdná floskule, ale je to klacek, jímž lze psa bít.
Jistěže nechci srovnávat odborné výroky „nežádoucího“ ekonoma či historika s hrubostmi, které někdo píše na Facebook či do e-mailu. Pomalu si zvykáme, že se svět kolem nás mění právě tím neurvalým způsobem. Když někdejší premiér Sobotka o svém ministrovi financí Babišovi prohlásil, že „ojebal“ republiku, byl to snad výraz nějaké nonšalance? Ne, bylo to obyčejné hulvátství. A to pak pochopitelně vede k následování vzorů (latiník by řekl exempla trahunt).
Mimochodem, zeptejte se jakéhokoliv protagonisty alternativní mediální scény, kolik výhrůžek ublížení či smrtí už dostal po síti od nějakého zbabělého anonyma. Možná se budete divit odpovědi: nepočítaně! Něco o tom vím. Na místní policii už mě znají. Každý takový e-mail vytisknu a nesu ho na služebnu. A oni jen pokrčí rameny a řeknou: „To máte smůlu, pane, je to posláno z googlové adresy (gmail.com, pozn. autora), a s těmi naše země nemá podepsanou dohodu o detekování e-mailové pošty v podobných případech.“ A já se ptám, kdo za to může? Nejspíše ministři vnitra posledních vlád. To jim se totiž hodí do krámu probouzet v lidech strach a pocit bezmoci. Takovým se nejlíp vládne.
Kdo tady tedy kope ty příkopy a vytváří rozdělenou společnost?
Když jsme před deseti lety založili Asociaci nezávislých médií, bylo to s cílem stavět mosty a vytvářet místa setkávání v přesvědčení, že žurnalistika není „mainstreamová a ta druhá“, ale jen dobrá a špatná, ať ji dělá kdokoliv. A tu druhou nepotřebujeme, i kdyby měla nad hlavou transparent, že ona jediná přináší světlo do tmy světa.
Od novinářů nečekáme propagandu, ale objektivní popis věcí kolem nás. Jako od soudů nečekáme, že bude trestat lidi za hloupost, nýbrž dbát o to, aby se měřilo každému stejným metrem. Dnešní realita ale vypadá docela jinak. Asociace nezávislých médií byla mainstreamovými novináři onálepkována jako vnitřní nepřítel, a když to náhodou někdo chtěl vidět jinak, což nejspíš z naivity jednou učinil ředitel ČRo René Zavoral, sklidil takové mediální řevy, že jsem se až bál, že přijde o funkci. Naštěstí svou „chybu“ už nikdy neopakoval. Tak silný je hlas těch unisonních propagandistů, namnoze podřízených právě Zavoralovi…
Takže jak zní odpověď na otázku z titulku? Kde je slepice a kde vejce? Myslím, že si po těchto řádcích dobře odpovíte každý sám.
Čtěte a sledujte také:
Co hrozí svobodě po projevu?
Cenzura versus svoboda slova – recenze knihy Petra Žantovského
Marek Vašut: Cenzura je všude kolem nás. Svobodu slova bráním, protože jsem zažil estébáky
