Stvrdil to podvědomě (nebo možná vědomě?) i papež František, když v tradičním vatikánském vánočním betlémě uložil Ježíška na károvaný šátek zvaný arabsky keffieh. Tato tradiční pokrývka arabské mužské hlavy se od Jásira Arafata, který ji nosil i do OSN, stala symbolem odboje proti Izraeli, potažmo nenávisti k Židům obecně. Rádi se jí zdobívají, jako šálou kolem krku, pokrokoví mládežníci včetně třeba Grety Tunbergové. Dávají tím najevo příslušnost k té správné části lidstva stojící na té správné straně dějin. Dějin bez Židů a bez křesťanů.
Betlém je těchto dějin „špičkou ledovce“, „výstavní skříní“ nebo „kanárkem v dole“ (vyberte si své oblíbené klišé). „Hrozí nám vyhubení,“ postěžovalo si několik betlémských křesťanských kleriků v loňském vánočním speciálu americké agentury The Media Line. Hovoří o „exodu křesťanů“ následkem „extremismu a probíhající války“ a zničeným živobytím z nedostatku turismu, na němž byl Betlém vždy závislý. V klidnějších dobách jej ročně navštěvovalo ke dvěma milionům křesťanských turistů. Loni to bylo sotva 100 tisíc. A to ještě většina přijíždí jen na den a večer se vrací do Jeruzaléma. Utratí zde toliko za oběd a pár suvenýrů. Kdysi prosperující hoteliéři krachují.
Křesťané v Betlémě
Demografická čísla jsou neúprosná. Za půl století křesťanská populace Betléma klesla z 86 procent na 10. Jak se to stalo, se dozvíte podle toho, k jakým pramenům vás naviguje vaše zvídavost ovlivněná takovým či onakým předsudkem. Chcete-li patřit k názorově neochvějné většině, nejspíš si vyberete něco jako studii palestinské univerzity Dar al-Kalima ve městě Bejt Džala. Tam se z její sondáže asi tisícovky tázaných, z půli křesťanů a z půli muslimů, dozvíte, že 98 procent z nich trpí následkem „útlaku izraelské okupace, stálého omezování, diskriminační politiky, častého zatýkání, nebo konfiskace půdy.“ A že se cítí být v „nezastřešeném vězení“. Že tento stav uvádí palestinské křesťany do „obecného pocitu beznaděje a zoufalství, v němž nenacházejí naději na budoucnost pro sebe a své potomky.“ Na nějaký ten zanedbatelný islámský náboženský „konzervatismus“ si postěžovala jen 2 procenta dotázaných křesťanů.
Jasné jako facka. Nebýt takovéto větičky, kterou jakoby skoro nedopatřením utrousil jeden z křesťanských spoluautorů studie: „Palestinští křesťané se nejvíc bojí ani ne tak svého zmizení, jako ztráty svého prostoru ve společnosti.“ Té by si někdo jako Hercule Poirot všiml jako stopy po nějakých z opatrnosti zamlčených faktech, vedoucích k otázce: jaký prostor v jaké společnosti? Jestliže křesťanů v Betlémě ubylo z 86 na 10 procent, koho tam tedy přibylo ze 14 na 90?
Trocha historie
Takže stručně trocha historie. Od 4. do 7. století byla Palestina celá křesťanská, s několika tisíci Židů, které Římané zapomněli po zničení Judeje a přejmenování na Palestinu vyhnat nebo zmasakrovat. Od 7. století po arabské a později turecké okupaci se islamizovala a křesťanů začalo ubývat konverzí na islám a emigrací. Po porážce Osmanské říše a britském převzetí mandátu nad Palestinou census roku 1922 uvádí procento křesťanů z arabské populace na 10,8 procenta.
V roce 1946, kdy se začíná zvažovat rozdělení Palestiny, je to 7,9 procenta. V roce 2022 census území pod Palestinskou správou spočítává křesťany na 1,7 procenta. V Gaze z původních pěti tisíc zbyl jeden tisíc. Zatímco na palestinských územích křesťanů vytrvale ubývá, v Izraeli přibývají, dnes jich tam žije cca 190 tisíc. Na palestinském území se odhadují mezi 50 a 100 tisíci.
Po rozdělení britského mandátu na arabské Jordánsko a zbytek Palestiny mezi řekou Jordánem a mořem, určené pro „židovskou domovinu bez poškození práv jiných obyvatel“, jak stanovila OSN, Jordánsko okupovalo její část (tradičně zvanou Judea a Samarie) až do půli Jeruzaléma, a to včetně Betléma. Egypt si vzal Gazu. Z obou byli vyhnáni Židé. Izrael je dobyl zpět v šestidenní válce roku 1967. Tak vznikly „okupovaný Západní břeh“ a „Pásmo Gaza“. Jordánsko a Egypt je už nikdy zpět nechtěly, tak zůstaly Izraeli na krku.
Střih do 80. let minulého století a na Betlém, který se tím stal bezpečně navštěvovaným poutním místem, čtvrt hodiny jízdy autobusem z Jeruzaléma. Šestaosmdesátiprocentní křesťanská většina zažívala business boom, jak hotely a restaurace hrdě vystavovaly reklamy „zde se podává vepřové.“ Bezbožní Izraelci si sem jezdili zahřešit na šťavnatý vepřový kebab, v Izraeli nedostupný.
Pak v roce 1987 vypukla „první intifada“ – organizované útoky palestinských ozbrojenců a sebevýbušníků nejen na izraelské vojáky na Západním břehu, ale i na civilisty v samotném Izraeli. Tu se v roce 1993 snažily uhasit dohody z Oslo, které ustavily příměří a odevzdání správy nad palestinskými územími Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP) a vysloužily Nobelovu cenu Arafatovi a Rabinovi. Doufalo se už jen ve vyjednávání kousku území sem, kousku tam. Turismus proudil a betlémští křesťané si opět mastili kapsy.
Radikalizace Palestinců
Mezitím však mezi Palestinci začaly rašit bojůvky radikálnější než postupně zkorumpovaná a zpohodlnělá OOP. Ty už byly nezastřeně motivované džihádem a božím posláním vyvraždit Židy do posledního nemluvněte. Tak v roce 2000 vypukla druhá intifada, v níž se nejen s Izraelem, ale i s OOP, přesněji její složkou Al-Fatáh, daly do rvačky party ozbrojenců a sebevýbušníků se jmény jako Lidová fronta pro osvobození Palestny, Demokratická fronta pro osvobození Palestiny, Abu Nidal Group, Islámský džihád …a Hamás, který v roce 2005 povraždil lokální politiky OOP a ovládl Gazu. A získal si v pokrokovém světě popularitu hrdinů, jaké se těšívali jen Fidel Castro a Che Guevara.
Po stovkách útoků ve svých městech Izrael v roce 2004 postavil okolo sebe zeď, kterou pokrokový svět přezdil na „zeď apartheidovou“. Betlém, z něhož taky přišlo pár útoků, měl tu smůlu, že se ocitl za zdí. Do Jeruzaléma se jí projíždí 29 průjezdy přes vojenskou kontrolu dokladů a zavazadel, která turistické toky na cestě zpět nepochybně zpomaluje. Díky zdi se džihádisté museli přesunout z Izraele do palestinských měst jako Dženín a Tulkarem, a z nedostatku izraelských civilistů se tam dnes vraždí mezi sebou a s Fatáhem. Bývá to slyšet až do Betléma, turismu k dalšímu neprospěchu. Ostatně ani s tím vepřovým to už není, jak bývalo.
Z vyprávění palestinských křesťanů, včetně duchovních, svádějících zánik křesťanství v Betlémě stoprocentně na izraelskou okupaci, by se zdálo, že ty ubohé křesťany vyhánějí ti zlí Židáci. Vyprávějí to tak přesvědčivě, že jim to věří i náš páter Halík. Že se i Betlém jednoho dne promění v další židovské sídliště, zaprorokoval si jeden z nich. Vyprávějí to tak proto, že nechat se někde ve světě citovat, jak si stěžují na muslimské sousedy a muslimskou vládu, by pro ně nemuselo dopadnout beztrestně.
Židé v Betlémě?
Snaží se zamlčet prachobyčejná demografická fakta. V Betlémě se neusadil jediný Žid. Z těch nových 90 procent jsou všichni muslimové. A ti umějí křesťanům po celém světě znepříjemňovat život. V Betlémě ne nutně násilím, jako vedle v Sýrii nebo Nigérii. Stačí, když jim způsobí onu „ztrátu jejich prostoru ve společnosti“. Žádná genocida. Stačí etnická čistka a demografická výměna. Šikana tuhle, bojkot tamhle, pohrůžka onde, loupež tamhle. Však oni už ten hotel, restauraci a prodejnu suvenýrů levně prodají a vypadnou. Někteří i do toho nenáviděnho Izraele, aby se Netanjahu mohl v OSN pochlubit, jak jich tam přibývá a jak jsou vítáni.
Jak jsou v Betlémě nevítáni, popsal třeba docent varšavské Akademie vojenských studií Witold Repetowicz ze své návštěvy půlnoční mše v betlémské Bazilice Narození: „Jen co bohoslužba začala, rozezvučely se neobyčejně hlučné muslimské modlitby z reproduktorů 80 metrů vzdálených, přehlušující vše a budící dojem, že to dělají schválně.“
Takže jistě i vy zatoužíte co nejdřív Ježíškovo rodiště navštívit. A nezapomeňte si tam jako suvenýr koupit keffieh. Akorát počítejte s tím, že až jej u vás izraelští celníci najdou, budou si s vámi chtít chvilku povídat. Žádné strachy, neublíží vám. Jen vás trochu zdrží.
Čtěte také:
Šlapky pro Alláha – střípky islámského humoru
Berlínští policajti neumějí německy
Mediální pogrom na Izrael
