V posledních měsících se v českém veřejném prostoru znovu objevuje tvrzení, že Rusko může zaútočit na Pobaltí. Tento narativ zazněl implicitně i z úst výzkumného pracovníka Michala Smetany z Institutu mezinárodních studií FSV UK, který se po třech měsících vrátil z Oxfordské univerzity, kde působil jako hostující vědec. Se svým týmem tam zkoumal důvěru obyvatel v NATO. Sbírali data napříč aliančními státy – ve Spojených státech, Velké Británii, Polsku, Francii, Německu – a zároveň i v Rusku. Právě ruská data přinesla pozoruhodný závěr, že během druhého funkčního období amerického prezidenta Donalda Trumpa soustavně klesala důvěra Rusů v to, že by státy NATO skutečně bránily Pobaltí proti ruské agresi.
Tento účelově získaný poznatek podsouvá představu, že ruská veřejnost útok na pobaltské státy předpokládá. Smetana tak skrytě podpořil názor, který dlouhodobě prosazuje Velká Británie. Britské zpravodajské služby i politické elity opakovaně varují před ruským útokem na Pobaltí, a to bez ohledu na to, zda existují konkrétní důkazy o bezprostřední hrozbě. Nejde o neutrální analýzu, ale o součást britské geopolitické strategie. Velká Británie se po Brexitu ocitla mimo hlavní evropské struktury a snaží se udržet svůj vliv prostřednictvím bezpečnostní politiky. Proto se prezentuje jako nejtvrdší protiruský aktér v Evropě a jako hlavní garant bezpečnosti Pobaltí. Tato role jí umožňuje zůstat relevantní v evropské politice, přestože její ekonomická i vojenská síla už neodpovídá ambicím, které se snaží prosazovat.
Právě tato kombinace omezených kapacit a maximalistické rétoriky činí Velkou Británii jedním z nejrizikovějších destabilizačních faktorů v současné Evropě. Usiluje snad Británie o konfrontaci s Ruskem, kterou sama nemůže zvládnout? Její varování před ruským útokem na Pobaltí jsou spíš politickým nástrojem než neutrálním zpravodajským závěrem. Britské elity se snaží udržet roli „bezpečnostního lídra“ Evropy, a proto vytvářejí atmosféru strachu, která má přimět ostatní státy k tvrdé protiruské politice. Tato strategie je však nebezpečná, protože Pobaltí je nejzranitelnější region Evropy – geograficky exponovaný, vojensky slabý a přímo sousedící s Ruskem. Jakékoliv eskalační kroky mohou vést k nechtěným incidentům, které by destabilizovaly celý kontinent.
Konflikt, který USA už vést nechtějí
Situaci dále komplikuje fakt, že Spojené státy změnily svou politiku. USA už nestojí o dlouhou konfrontaci s Ruskem. Jejich strategická pozornost se přesouvá k Číně a k Indo-Pacifiku. Washington usiluje o stabilitu, nikoliv o eskalaci. Je otevřený kompromisům a de facto rozdělení sfér vlivu, protože nechce nést náklady nekonečné války. Velká Británie však pokračuje v tvrdé linii, i když USA ustupují. To znamená, že Londýn může Evropu zavléct do konfliktu, který Spojené státy už vést nechtějí. Británie tak jedná nad své možnosti a riskuje více, než je schopna unést.
Evropská unie je v této situaci slabá a rozpolcená. Nemá jednotnou strategii, nemá vojenskou sílu a její politické elity často pouze opakují britskou rétoriku, aniž by měly vlastní geopolitickou vizi. Brusel lavíruje mezi zájmy USA, Velké Británie, Polska a Německa. Není aktérem, ale pouhým prostorem, kde se střetávají cizí strategie.
V této konstelaci by bylo pro Českou republiku neuvážené přebírat britskou legendu o ruské agresi v Pobaltí. Praha nemá kapacitu vést geopolitickou konfrontaci, která by ovlivnila situaci na severovýchodě Evropy. Jestli dnes Evropě hrozí nějaké nebezpečí z Moskvy, pak stejné (ne-li větší) jí hrozí z Londýna – z politiky, která kombinuje agresivní ambice s omezenými možnostmi a která může kontinent zatáhnout do konfliktu, jehož důsledky by byly katastrofální.
Čtěte také:
Rusko „spojencem“ odpůrců vlády
Rusko na oslu aneb Propaganda, kolos na hliněných nohou
Martin Pecina: Myšlenka, že nás bude Rusko okupovat, je absurdní
