Expert Svoboda v ČT řečnil o chorvatském scénáři pro Ukrajinu. Měl na mysli čas na přezbrojení a etnické čistky?

Daňovým poplatníkem povinně štědře dotovaná veřejnoprávní instituce se snažila diváky přesvědčit, že pokud ruský vládce Putin vyzval k jednání v Istanbulu, měl by do Turecka navzdory zažitým a osvědčeným diplomatickým postupům přiletět, protože ho tam bude čekat prezident Zelenskyj. Mimochodem, jedná se o stejného Volodymyra Zelenského, který 4. 10. 2022 uvedl v platnost rozhodnutí Rady národní bezpečnosti a obrany, která má zakazuje jednání s Vladimirem Putinem.

Během týdne jsem se prostřednictvím jedné z vlajkových lodí ČT24 opět ubezpečil o tom, že za navýšené koncesionářské poplatky se veřejnoprávní televize dokáže vládě patřičně odvděčit. Interview ČT24 totiž nabízí kabinetu Petra Fialy mimořádně výhodný formát, neboť vzhledem k správně ideově a hodnotově nastaveném moderátorovi, si může jeho host vyprávět v podstatě bez přerušení, co chce. Proto za souhlasného přitakávání moderátorky Terezy Řezníčkové jediná pirátská europoslankyně Markéta Gregorová zavzpomínala na to, jak po první schůzce Trumpa s Putinem bombardovalo Rusko následně Kyjev. Oba prezidenti se přitom prokazatelně poprvé osobně setkali 7. 7. 2017 v Hamburku na summitu G20 a po této schůzce Kyjev nikdo nebombardoval. Dalšími hosty byli dva premiérem Fialou vymyšlení ministři Dvořák (STAN) a Ženíšek (TOP 09), zatímco na představitele opozice, ani diplomaty se nedostalo. Naštěstí zdravý rozum, objektivitu a hlavně odbornost zastupoval alespoň v jednom případě armádní generál ve výslužbě Jiří Šedivý.

Odkaz na ducha

To nejlepší ovšem přišlo v páteční podvečer v podobě odborníka na soudobě dějiny Ukrajiny, Davida Svobody. Bezpochyby nezaujatý historik se nazval kartářkou a na úvod si zaspekuloval nad tím, jak bude reagovat Donald Trump poté, co zjistí, že je za šaška. Moderátor veřejnoprávní instituce Daniel Takáč neměl s touto klasifikací demokraticky zvolného prezidenta supervelmoci problém. Na druhou stranu je David Svoboda za své tvrzení placen a, jak potvrdil vládní koordinátor pro strategickou komunikaci Otakar Foltýn, lež je ve válce legitimním nástrojem.

Ačkoli ukrajinista Svoboda není odborník na problematiku vojenství, projevil jisté pochyby nad tím, zdali ještě vůbec existuje Severoatlantická aliance. Uznal ovšem, že budapešťská ujednání z roku 1994, „byla zřejmě úmyslně formulována velmi volně a přibírala do hry jaderné scénáře, čili maximální variantu ruského jaderného útoku.“ Duch ujednání byl ovšem podle jeho názoru všem jasný každému a slušní lidé by se ducha měli držet.

Pak ovšem moderátor pravil, že existuje nějaká realita a ukrajinská společnost se smiřuje s tím, že sílí názor, „ať něco odevzdáme, ať je klid.“ Pan Svoboda zareagoval ve smyslu, že něco bude (odevzdáno), ale ve hře budou „variantní scénáře, jaké prodělávalo Chorvatsko v 90. letech.“ 

Variantní chorvatský scénář a etnická čistka

Škoda, že pan Svoboda „chorvatský variantní scénář“ dále nerozváděl, protože se jedná o scénář velmi inspirativní. Na začátku 90. let minulého století se na území tehdejší Jugoslávie válčilo, neboť jednotlivé republiky projevily touhu po samostatnosti. V roce 1991 pak vznikla na území Chorvatska nikým neuznaná Republika Srbská Krajina. Jednalo se o cca 10 500 km2 obývaných v drtivé většině etnickými Srby, které mělo být právně „chráněno“ silami OSN UMPROFOR. Na začátku ledna 1992 bylo podepsáno mezi Chorvatskem a Srbskem příměří (!!!), v srbském držení byla tehdy východní Slavonie a právě Republika Srbská Krajina. Nutno říci, že především příslušníci polovojenských srbských jednotek se dopouštěli četných válečných zločinů, mimo jiné postříleli po dobytí Vukovaru 250 zraněných chorvatských vojáků.

Chorvatská armáda příměří využila stejně jako ukrajinská armáda během trvání Minských dohod, k přezbrojení. Stalo se tak, byť byly země bývalé Jugoslávie formálně vystaveny zbrojnímu embargu. Bylo však veřejným tajemstvím, že do Chorvatska proudily zbraně a američtí poradci pracovali na výcviku a taktice. V dubnu 1995 zahájila chorvatská armáda a speciální policejní síly navzdory podepsanému příměří operaci Blesk, 50 000 vojáků jugoslávské armády se stáhlo a Chorvati ovládli, západní Slavonii. 4. srpna téhož roku začala operace Bouře za účelem dobytí Republiky Srbská Krajina. Chorvatská armáda disponovala velkou početní i technickou převahou. Američané dodávali nezbytné informace včetně satelitních snímků. Hlavní město Knin padlo další den, za tři dny slavila chorvatská armáda drtivé vítězství. Operaci Bouře provázelo drancování domů Srbů a jejich v lepším případě vyhánění. Podle serveru Armyweb se dalo do pohybu 200 000 srbských uprchlíků, civilisté, včetně žen a dětí se stali terčem palby příslušníků regulérní armády i speciálních jednotek. Statisíce Srbů bylo vyhnáno z území, které obývali přes 500 let etnickou čistkou. Velitel chorvatských jednotek bývalý příslušník cizinecké legie Ante Gotovina byl v srpnu 2011 odsouzen Mezinárodním soudním tribunálem pro bývalou Jugoslávii za válečné zločiny k 24 letům vězení. O rok později byl však odvolacím soudem zproštěn všech obvinění.

Jedna z mnoha odpovědí

Přestože jsem působil během občanské války jako novinář v Chorvatsku i Bosně, necítím se být povolaný k tomu, hodnotit operace chorvatské armády na vlastním území obývané etnickými Srby. Jsem ale přesvědčen o tom, že Vladimir Putin není Slobodan Miloševič, který hodil své krajany, včetně válečných zločinců, v důsledku mezinárodního tlaku, přes palubu.  

Nevím, jak přišel ukrajinista David Svoboda na termín „variantní chorvatský scénář.“ Možná stejným termínem operují ukrajinská média, případně je z titulu své funkce historika – propagandisty ve spojení s dobře informovanými zdroji. Každopádně jeho vize je jednou z odpovědí na to, proč Rusko, také na základě vlastních předchozích zkušeností, odmítá přistoupit na příměří.

Čtěte také:
Rusko na Ukrajině vsadilo na opotřebovací válku, kterou nikdy neprohrálo
Mezi Istanbulem a hrobem: Kdo mluví za ticho mrtvých?
Válku na Ukrajině vyprovokovala expanze NATO na Východ, píší Australané